"Je to skvělé, ale zatím nechci nic bilancovat. Pořád máme co ztratit," říká trenér Soukup.
Vám tedy postup ze základní skupiny nestačí?
Ne. I když tak velké týmy jako třeba Německo, Holandsko nebo Francie se na turnaj jen dívají doma u televize, my pořád nemáme co slavit. Máme tu rozdělanou práci.
Pokud vyřadíte Japonsko, vyrovnáte čtvrtfinálový úspěch týmů z Mexika 1983 a Argentiny 2001. Je to lákavá představa?
Lákavé to je, ale srovnávat to nejde. Který tým byl silnější? Kdo to spočítá? Před šesti lety byl v brance Petr Čech, v obraně Hübschman, v záloze Polák, v útoku Jun. Jen tři čtyři hráči z tehdejšího výběru mi zmizeli z očí, ostatní se uplatnili. Bůh ví, kam to dotáhnou tyhle ročníky 1987 a 1988. I když třeba Pekhart už hraje v Anglii a Mazuch podepsal smlouvu ve Fiorentině.
V Kanadě už jste skoro měsíc. Pozorujete na hráčích, jak se jim postupně zvyšuje sebevědomí?
Spíš pozoruju, jak dospívají. Vidí místa, na která by se jindy asi nedostali. Rozhledna v Torontu, Niagarské vodopády, teď jsme letěli přes Rocky Mountains. Nádhera. Přitom nezapomínají, kvůli čemu tady jsou. Kvůli fotbalovému snu.
Česko – Japonsko
|
A možná kvůli nové kariéře, ne? Jeden povedený turnaj je může poslat za velkými penězi do světa.
Moc dobře si to uvědomují, může jim to změnit život. A já jim říkám: Je vás tu jedenadvacet, hraje vás jedenáct, ale pokud budeme držet pospolu a vyhrávat, zviditelníte se všichni. Je to báječná reklama.
V letadlech už jste strávili přes patnáct tisíc kilometrů. Je to pro vás velký handicap?
Dá se s tím žít. Jako když doma malujete. Všechno vystěhujete a pak vracíte. My malujeme každý týden, ale víme, proč to děláme. Kluci už nejsou lvíčata, jak se jim přezdívá, jsou zodpovědní, mají morálku. Vědí, že tady jeden neúspěch neodčiní. Když se jeden zápas nepovede, je konec. A to můžete hrát měsíc jako král.
Kudy tedy vede cesta přes Japonsko do čtvrtfinále?
Udělat dobrou strategii, přečíst soupeře, obětovat se pro ostatní a zahrát nadprůměrně. Dělám si srandu, že tu v Kanadě vlastně hrajeme asijskou kvalifikaci. Nejdřív jsme prohráli přátelák s Jižní Koreou, pak ve skupině remizovali se Severní, teď máme Japonce. Nemůžeme spoléhat, že jim dojdou síly. Jsou šíleně nepříjemní, všichni brání a pak se zase všichni vrhají do brejků.
Pokud uspějete, pomyslíte si, že můžete celé mistrovství světa vyhrát? Nebo je to jen fata morgána?
Před turnajem se mě novináři ptali: Co byste si přál? A já odpověděl: Přál bych si to celé vyhrát. V diskusích na internetu mi pak vyčítali, co jsem to za nafoukance, ale to je omyl. Já si to opravdu přeju. Už teď mám štěstí, že můžu být u tak silného ročníku, že můžu být na mistrovství. A být mezi osmi? To by byla fantazie. Tam by nás čekal vítěz souboje Španělsko – Brazílie, což je vlastně předčasné finále. Ale jak říká Larry Šrůtek, český emigrant, který se tady o nás stará: "Mirku, neboj se, daleko od domova dělají Češi velké výsledky. Vzpomeň si na hokejové Nagano ’98, Chile ’62 se slavným Masopustem..." Kéž by měl Larry pravdu.
