Já psychologa nepotřebuju, pomůžu si sám, říká David Jarolím

Z jednoho fotbalového světa přešel David Jarolím do druhého. S Hamburkem, kde je oporou, rozjel báječně německou ligu, zato s reprezentací, v níž nemá jisté místo v sestavě, zkusí v příštích dnech zachránit nevalně vypadající kvalifikaci o světový šampionát.

Česko: David Jarolím - Český záložník David Jarolím v souboji se slovenským reprezentantem Stanislavem Šestákem. | foto: ČTK

Není z tohoto důvodu právě Jarolím modelovým případem hráče, jemuž by mohl pomoci sportovní psycholog?

Záložník s mírným úsměvem vrtí hlavou: "Uznávám, že někomu může takový člověk pomoci, já to ale rozhodně nejsem."

Výsledek

přímo na mobil

Jak dopadne zápas Česko - Polsko a jak budou hrát Slováci se Slovinci, se můžete dozvědět hned po  zápase. Objednejte si SMS zpravodajství ZDE.

Zkusil jste to?
Ano. Když jsem hrával v Norimberku, tam sportovního psychologa měli, podobnou funkci zkoušeli zavést i v Hamburku.

Vás to neoslovilo?
Každý hráč má jiný charakter a je každého věc, co potřebuje. Pokud někomu pomůže psycholog, neberu mu to, ale mně to nevyhovuje.

Proč?
Přijde mi divné svěřovat se důvěrně někomu, koho pořádně neznám. Říkat mu tajemství, protože na tom je práce mentálního kouče založena.

Takže jste za psychologem nechodil?
Moc ne. Jen když to bylo povinné pro všechny hráče v klubu, což se týkalo tak jednoho nebo dvou úvodních sezení.

Co na nich probíhalo?
Je to běžné i v normálních firmách, říká se tomu team building. Jde o jakési motivační cvičení. Když to přestalo být povinné, přestal jsem chodit a nijak mi to nechybí.

Tipujte výsledek kvalifikačních zápasů

Dovedete si pomoci sám?
Řekl bych, že jo.

Poláci si ale psychologa najali.
To je jejich věc.

Může pro ně být z psychologického hlediska výhoda či nevýhoda, že je pro ně kvalifikace prakticky ztracená? Mohou hrát bez tlaku, ale také bez motivace.
Těžko říct. Mají tam reprezentační nováčky, ti se budou chtít předvést, ale nemuseli by zase být tolik sehraní. Ale stejně záleží na nás: máme kvalitnější mužstvo, a pokud odvedeme maximum, porazíme je.

Paradoxní rada sportovcům může znít: Nechtějte vyhrát!

Toužíte vyhrát? Pak vyhrát nesmíte chtít! Zdánlivě nelogicky zní rada z "ranku" sportovní psychologie.

Hodí se týmu fotbalistů postavenému před nutnost porazit Polsko a Severní Irsko. "Je známý sportovní paradox, že chtění vyhrát vyvolává pocit prohry," tvrdí sportovní psycholožka Eva Šauerová.

Mluvíte-li se ženou, které střelec David Kostelecký přiznává velký podíl na olympijském zlatu, nebo když uslyšíte příklady jejích praktik, lze podlehnout pocitu, že se zabývá jakýmsi druhem šamanství.

Omyl, jde omoderní vědu! "Sportovní psychologie je dnes už hodně daleko." I tak zní zvláštně historka líčená magazínu Hattrick slávistickým útočníkem Šenkeříkem, jenž se Šauerovou rovněž spolupracuje.

Když se jednou necítil dobře, nařídila mu, aby šel do cukrárny, koupil velký dort, vyfotil ho a fotku jí poslal.

"Těžko se vše vysvětluje při neznalosti kontextu celého příběhu," říká Šauerová a následně v rychlosti, ale poctivě okolnosti popíše. Přesto je pro laika problém pochopit, proč vlastně Šenkeřík fotil dort...

Srozumitelnější jsou obecné věci z oboru, na který si Poláci najali před zítřejším zápasem experta.

Šauerová prozrazuje možná tu nejdůležitější zásadu: "Pohyb sportovce vychází z hlavy. Pokud je ladný, je hlava v pohodě, v opačném případě je pohyb brzděn. Když si sportovci třeba stěžují, že jim ztuhly svaly, nezapomněli běhat, ale byli pod stresem."

Stres způsobí mimo jiné tlak toho, že se musí vyhrát. "Pak musí nastat uvolnění, čehož se dá pomocí mentálních cvičení dosáhnout." Udělali tedy Poláci dobře s angažováním psychologa?

"Ve vrcholovém sportu rozhodují detaily a krok Poláků může mít navíc ještě jeden efekt," uvažuje odbornice z Česka.

"A to dopad na okolí, jež si může podvědomě říkat: Udělali jsme pro úspěch míň než oni."

Aha, jde tedy vlastně o psychologickou hru s psychologem...