"Před sezonou jsem si říkal, že budu rád, když si ve Spartě sednu na lavičku a občas naskočím v domácí lize," přiznává se k představám. Předčil je.
Vždycky býval výjimečný. Přihraje a už si hledá volné místo. Ve Spartě, kde ho vychovávali, pořád hrával se staršími. "Když přišel do dorostu, brzy jsem ho vytáhl výš, hrával s klukama i o tři roky staršíma," vzpomíná Jan Šafařík, tehdejší mládežnický trenér. Fyzicky na to sotva stačil, jednou týdně chodil na nejtěžší tréninky raději s mladšími, aby se nezničil. Ale měl obrovský talent.
"Obdivuji, jak dokáže ze spletitých herních situací vyváznout jako vítěz," ocenil ho trenér Zdeněk Ščasný, když mu zjara dával v lize šanci na pár minut. Stává se, že proti Rosickému vyrazí dva beci. Některý fotbalista by zkusil přes ně prorazit, jiný by raději vrátil míč dozadu či udělal kličku. Rosický vymyslí ještě něco jiného. Je v tom drzost, vtip, fotbalový kumšt.
Díky výborné kopací technice a intuici rozděluje přihrávky, někdy i rohové kopy. Těžká role, jež se přiděluje nejzkušenějším. Sparta takového hráče dlouho hledala, vytouženého Radka Slončíka nikdy nekoupila. Teď cítí, že ho nepotřebuje. Rosický má smlouvu na tři roky.
"Hraju, co umím," jako by si Rosický nepřipouštěl, jaká zodpovědnost na něm visí. "Vždycky jsem býval rozehrávač, raději jsem přihrál, než střílel. Teď v Lize mistrů je to ale moc těžké, na všechno je míň času. Rychlost, nasazení i technika jsou mnohem výš než doma."
Mnozí ho přirovnávají ke zbožňovanému Janu Bergrovi, sparťanskému režisérovi z první poloviny osmdesátých let. I Rosický mění podle potřeby těžiště a tempo hry. Rozlišit, co je potřeba v danou chvíli, bývá na fotbale nejtěžší. Někteří hráči pořád šlapou naplno, jiní hrají unyle pomalu, jenže špílmachr musí citlivě vážit.
Má geniálnost Bergra, ale proti němu jednu nevýhodu. "Tomáš vždycky býval v kondici jen průměrný," říká o něm trenér Šafařík. Sám hráč i rodiče s tím dělali, co mohli. Věděli, co je potřeba, otec je bývalým obráncem Sparty, matka zase sestrou fotbalisty Miloše Beznosky, poradit mohl i Tomášův bratr Jiří, hráč béčka Atlétika Madrid. "Cpali mě pořád sladkým, abych přibral, ale nepomáhalo to," říká Tomáš Rosický.
Měří 178 centimetrů, váží pouhých 65 kilo. Už si zvykl, že je všude nejvyzáblejší. S kondicí se ale lepší, zvládá svištící kolotoč zápasů a pozvolna i tvrdě vedené osobní souboje. "První tři zápasy, které jsem hrál od začátku, mě v posledních minutách chytaly křeče, teď už je to dobré. Snad tu sílu konečně nabírám."
Je to on, kdo pomáhá táhnout sparťanskou smečku Ligou mistrů. Do života má jediné přání: "Nedopadnout jako brácha, který se zranil, nebo spoluhráč Martin Prohászka. Tak dlouho čekal, aby hrál. Dal gól a pak se těžce zranil. V Lize mistrů se radujeme bez něj."
Další informace:
Teď už má čas i na holky
 Jak těžké jsou souboje s Tomášem Rosickým poznal v Lize mistrů i Rus Šukov z Tilburgu. |
