"Když stojíte ve středovém kruhu a víte, že všechno definitivně končí, nostalgii a slzám se zkrátka neubráníte," říkal Vaniak, který se s kariérou loučil před ligovým utkáním Slavie s Boleslaví. A další ovace mu ochozy stadionu v pražském Edenu připravily i po zápase.
Na velkoplošných obrazovkách se promítaly nejlepší Vaniakovy zákroky, které ve slávistickém dresu za čtyři roky předvedl. Mimo jiné i jeho čarování v památném dvojzápase s Ajaxem Amsterdam létě 2007, které Slavii pomohlo do Ligy mistrů.
Stejně tak Vaniak stál u dvou slávistických mistrovských titulů v letech 2008 a 2009.
Teď jeho kariéra mezi třemi bílými tyčemi definitivně skončila a Vaniak bude ve Slavii zkušenosti předávat talentovaným žákům a dorostencům.
"Už jsem s touhle prací začal a musím říct, že mě to moc baví," poznamenal čtyřicátník, který všechny mladé slávistické brankáře obejde za týden dvakrát.
"Tihle malí kluci i dorostenci se samozřejmě připravují se svými trenéry. Já se jim pak věnuju dvakrát týdně a o víkendu se snažím vidět co nejvíc jejich zápasů," přibližuje Vaniak.
Martin VaniakNarozen: 4. října 1970 |
Jaké je vaše trenérské krédo u těch všech slávistických brankářských nadějí?
Snažím se jim vštípit do hlavy, že do své kariéry musí jít především s pokorou. Nevznášet se po jednom vydařeném zápase někde v oblacích, protože v tom další může přijít krutý pád. Já měl kariéru na pokoře postavenou a vyplatilo se mi to. Když se mi povedl zápas, rychle jsem ho hodil za hlavu a myslel hlavně na to, aby mi vyšel další, pak zase další a tak pořád dokola. A když jsem dneska zažil to fantastické loučení, mimo jiné jsem si uvědomil, že jsem to v mých začátcích vzal za správný konec.
Mohl byste už dnes říci jméno nějakého mladého slávistického brankáře, od něhož si v budoucnu hodně slibujete?
Za všechny ty naděje můžu jmenovat Karla Hrubeše z dorostu. Toho si za nějaký čas v prvoligové brance představit dovedu.
Když jste v pátek večer prožil tu slávu, nenapadlo vás, že byste mohl na rozloučenou mohl mít benefiční zápas?
Kdepak. Já ta pravá osoba pro benefiční zápas nejsem. Co se povedlo při benefičním zápase loni v květnu Vláďovi Šmicerovi, který stadion v Edenu vyprodal, to se hned tak opakovat nebude. Šmíca v liverpoolském dresu vyhrál Ligu mistrů i Pohár UEFA, má stříbro z mistrovství Evropy a další trofeje. Kdepak, já se pro benefici nehodím. Ale stačí mi to nádherné rozloučení, které jsem dočkal teď.
A co třeba ještě chytat nějakou nižší soutěž?
Ani náhodou. Už bych neměl na to, dohadovat se se spoluhráči, jestli měli jít na centr oni, nebo já. Prostě jsem skončil a tečka.
Nezlákají vás ani exhibiční zápasy za starou gardu?
Pěkně děkuju. Nedávno jsem nastoupil ve dvou zápasech staré gardy Olomouce a dostal jsem v nich asi patnáct gólů. V dresu té slávistické jsem zase dostal sedmičku od staré gardy Sparty. Jedním slovem hrůza.
Pracovat zůstáváte ve Slavii, ale rodinu máte v Olomouci. Jak to jde dohromady?
Samozřejmě, že jsem možnost pokračovat ve Slavii probíral s manželkou i s dětmi. A bylo to rodinné rozhodnutí. Oni už si zvykli. Mnohem horší to bylo v době, když byl před šesti lety v Řecku. Děti tenkrát byly malé a žena doma byla na všechno sama.
Takže teď už je rodina na odloučení zvyklá?
No, přes léto jsem byl půldruhého měsíce doma v Olomouci a šestnáctiletá dcera Tereza se mě ptala, kdy už odjedu do Prahy. Martinovi je devět a už je tady čas, kdy děti prostě dětmi být přestávají. Dostanu se domů jednou týdně. A zatímco před lety jsem při takových návratech stavěl všechny do latě, teď už si mých nejbližších jinak považuju.
Při cestách domů si tedy téměř třísetkilometrovou jízdu tam a zpět jistě užijete.
Ani nápad, jezdím oblíbeným pendolinem, na které nedám dopustit. Jako řidič jsem nervák a nemívám daleko k těm ošklivým gestům. A když si k tomu představím věčně zacpanou dé jedničku, vychází mi z toho jako jasná jednička to pendolino.
