"Byl to určitě jeden z našich nejvěrnějších fanoušků, ne-li vůbec největší," potvrzuje prezident klubu Jiří Steinbroch. A hned vytahuje ze svého šuplíku dlouhý dopis, který mu loni přišel z Jihlavy. "Od osmi let jsem hrál za žáky, nebyl jsem žádný kanec. Ale co to tam teď hrajete za fotbal, je to bída pod úroveň," psal například rodilý Žižkovák šéfovi klubu v dobách, kdy se mužstvu vůbec nedařilo.
"Ale po pravdě řečeno, už ani nevím, jestli žije, dlouho jsem ho na stadionu neviděl," dodává prezident Viktorky. "Žije, ale už dlouho leží v nemocnici a ještě dlouho zřejmě ležet bude," sděluje telefonicky Davídkova manželka. A vzpomíná ještě na Viktorii Žižkov? "No samozřejmě, vždyť on je do fotbalu úplný blázen. I při poslední návštěvě mě neustále upozorňoval, ať mu určitě vezmu noviny, že Viktorka vyhrála," říká a povídá o tom, jak ho úspěchy jeho klubu drží alespoň trošku v optimistické náladě.
"Vždycky ho velmi rozčilovalo, když se Viktorce nedařilo a někdo říkal, že za to mohou kluci. Tak nazývá hráče. To on nikdy nesouhlasil, vždycky říkal, že když se hraje špatně, není to v nich," podotýká jeho manželka. V poslední době se ze všeho nejvíce snaží svého muže povzbuzovat, dodávat mu optimismus, který mu začíná chybět. Spoléhá přitom i na dalšího věrného "Viktoriána" Jiřího Hradeckého, který si s Davídkem dopisuje.
"Po utkání dám do obálky zpravodaj o zápase, připojím svůj komentář k utkání a pošlu mu to," vysvětluje Hradecký, který dlouhá léta trénoval v těžkých podmínkách mládežnická mužstva Žižkova. O Davídkovi by mohl vyprávět dlouho. Za všechno ale mluví sešity, které má od něj schované ve stařičkých kabinách zanikajícího stadionu na Ohradě, kde správcuje a které zároveň slouží jako kancelář, kuchyň i kabiny i Síň slávy.
"Jen se podívejte," ukazuje Hradecký sešity. Jsou přeplněny výstřižky o Viktorce, zpravodajstvím o zápasech, fotkami hráčů i tabulkami, stěží by někdo našel jinde podrobnější informace. Davídek dokonce posílal funkcionářům Viktorky tipy na hráče, kteří se mu líbili a mohli by dle jeho mínění klub posílit. "Na mé dopisy vždy odpověděl, ale teď se neozval, tak začínám mít strach, navíc poslední dva dopisy byly od něj hodně pesimistické," konstatuje Hradecký na rozloučenou.
Spisovatel Karel Poláček by možná přidal ještě jednu kapitolu. Třeba povídání o tom, jak vedení Viktorie vypravilo za svým nejvěrnějším, osmdesátiletým fanouškem delegaci a na Žižkově jej usadilo na čestnou tribunu mezi největší bafuňáře a manažery.
