„Periferně jsem mezi stopery viděl nabíhajícího Beauguela, poslal jsem střílený centr a od kolene obránce (Nováka) se to naštěstí takhle odrazilo,“ popisoval situaci čerstvý otec syna Tadeáše.
Právě kvůli narození dítěte jste si při oslavě gólu cucal palec.
Branku stoprocentně věnuju synovi. Doufám, že bude zdravý. Pro mě je další motivací do práce. A gól byl pro mě důležitý i kvůli tomu, že jsem v české lize strašně dlouho neskóroval.
Ujišťoval jste se, že branku připíše rozhodčí vám?
Asi bych byl naštvaný, kdyby ho dal jako vlastní! (úsměv)
Vzpomínáte si, kdy jste se v Česku trefil naposledy?
Přesné datum nevím, ale určitě to bylo v Jablonci proti Slavii a byl to gól na jedna nula. Zrovna v tu chvíli začalo sněžit.
Čtyři zásahy jste poté zaznamenal za rezervu nizozemského Alkmaaru, od příchodu do Plzně ale nic, pouze v přípravě.
Neřekl bych, že bych se tím ubíjel. Určitě jsem měl ale v sobě nějakou touhu a motivaci tuhle smůlu prolomit. Pracoval jsem na tom jak v tréninku, tak i v hlavě, abych nad tím moc nepřemýšlel, že musím. Prostě jsem věřil, že jeden takový okamžik přijde.
Centroval jste z křídelní pozice, platíte za takového ofenzivního univerzála. Dokážete říct, kde se cítíte nejlíp?
Moje hlavní pozice je v útoku, kde jsem hrál odmalička. Zdědil jsem to po taťkovi, taky byl útočník, vlastně pořád ještě je. Ale nemám problém hrát na křídle nebo postu číslo deset.
