Opravdu čekáte, že by mužstvo Synotu mohlo dokázat něco podobného, co se v minulých sezonách povedlo Liberci?
Vnímám teď v Synotu velkou podobnost s tím, co jsem cítil, když jsem před lety přišel do Liberce. Tam se tenkrát vlastně z neznámých jmen rodilo skvělé mužstvo, uzrávala výborná parta. Teď jsem čtyři měsíce v Synotu a cítím to skoro stejně, jako tehdy.
Proč jste vlastně z Liberce odešel?
Byl jsem v Liberci tři roky a přestože si na nic nemůžu stěžovat, poslední dobou jsem cítil, že bych chtěl hrát víc, než mám příležitostí. Chtělo to nový impulz, prostě novou chuť do fotbalu. Tak mi můj manažer Zíka sháněl nové angažmá.
Ale vyšlo to vlastně až na třetí pokus.
To je pravda. Už na začátku loňské letní přípravy jsem měl strašně lákavou nabídku z OFI Kréta. Výborné finanční podmínky, chtěl mě český trenér Zdeněk Ščasný, přitahovala mě i kvalita řecké ligy. A pak, Češi létají na Krétu na vysněnou dovolenou a já bych tam najednou mohl žít dva tři roky.
Proč tato nabídka padla?
Šéf libereckého klubu pan Karl mi řekl, že si to prostě nemůže dovolit. Hráli jsme pohár Intertoto, přes který jsme se chtěli dostat do Poháru UEFA, ale z dovolené v Ghaně se nějak nevracel Gyan, tak jsem odejít nemohl.
Potom se ozval turecký Denizlispor.
Gayn byl už tou dobou zpátky, takže by mě Liberec pustil. Ale musím přiznat, že do tohohle klubu mě lákaly jen finanční podmínky. Jenže Denizlispor se nakonec s Libercem nedohodl na odstupném, takže jsem zase nikam nešel.
To už odstartovala liga a vy jste první čtyři kola začínal na lavičce mezi náhradníky. Jak jste tuhle roli snášel?
Člověk se s touhle rolí nesmí smířit, ale musí ji umět vzít. Fotbal je přece spousta zápasů, vždyť za týden, nebo za dva, za tři můžu být v základní sestavě zpátky. Takže musím zabrat na tréninku a snažit se přesvědčit okolí, že právě já jsem tím správným mužem. Jsem přesvědčený, že v devětadevadesáti případech ze sta může být náhradník naštvaný sám na sebe. A úplně nejhorší je nepřát při zápase spoluhráčům, co jsou na hřišti.
Jenže hned po pátém kole, když jste se do základní sestavy vrátil, jste vzal nabídku Synotu.
Ten domácí zápas s Brnem už na mém rozhodnutí odejít nemohl nic změnit. Pár dní před utkáním v Jablonci přišla nabídka ze Synotu a já dodnes nezapomenu, jak jsem tenkrát ten poslední srpnový víkend prožil s mobilem u ucha.
O co tehdy šlo?
Nejdřív to měla být výměna Kowalík - Nezmar, jenže Kowalík se tenkrát se Synotem nějak nepohodl. A já byl přes mobil průběžně informován, jak se situace vyvíjí. Volali mi manažer Zíka, pan Valenta ze Synotu, který byl tehdy někde v Monaku, liberecký šéf Karl to se mnou probíral odněkud z Ruska, z Liberce mi volal manažer Mysliveček. V neděli jsem ještě s Libercem odjel na soustředění do Nymburka, ale v deset večer, dvě hodiny před uplynutím přestupního termínu bylo konečně všechno domluvené - stal jsem se hráčem Synotu.
Několikrát jste se zmínil o majiteli libereckého klubu Ludvíku Karlovi. Všeobecně se ví, že pokud vůbec nějaké záležitosti probíral s hráči, zval si výhradně vás. Bylo to tím, že jste stejně jako on vystudoval ekonomii?
To byste se museli zeptat jeho. Ale že k němu za všechny hráče budu chodit já, to prostě nějak vyplynulo v kabině. Je taky možné, že jsem Karlovi padl do oka hned poprvé, co jsme se viděli. Bylo to někdy koncem jara v roce dva tisíce, když jsem přestupoval z Opavy do Liberce. Společně s manažerem Zíkou jsme se tenkrát s Karlem a trenérem Škorpilem sešli na jednání v Hradci Králové.
Končívaly vaše schůzky s Karlem vždycky v přátelském duchu?
Dá se to tak říct. Pokaždé jsme se dohodli. Většinou to byly debaty o penězích, hlavně o prémiích. I když se naše názory na věc lišily, vždycky jsme našli kompromis. Konečné řešení leckdy nebylo po našem, ale stejně tak dokázal ustoupit i Karl.
Jakou vysokou školu jste vystudoval?
Ekonomickou fakultu vysoké školy báňské v Ostravě.
Coby prvoligový fotbalista jste si nejspíš vysokoškolská studia protáhl. Jak ostatně bývá u vaší sportovní profese zvykem.
Kdepak. Začal jsem vysokou dělat ještě jako třetiligový hráč Dolního Benešova, což se dalo v pohodě skloubit. Problémy jsem neměl ani ten prvoligový rok v Opavě, protože na přednášky, zápočty a zkoušky jsem často stihnul zajet mezi tréninky. A když jsem přestoupil do Liberce, zařídil jsem si individuální studijní plán. To už jsem byl ve čtvrtém ročníku a řekl jsem si, že to nebudu zbytečně prodlužovat. V Liberci na to brali ohled a já toho na oplátku nezneužíval. Snažil jsem se dělat zkoušky, když jsme měli volno.
Komu tedy za inženýrský titul vděčíte nejvíc?
Rodičům, kteří mi to studium kladli na srdce. Pak trenéru Škorpilovi, který mi vycházel vstříc se slovy Jendo, koukej to dodělat, nevíš, kdy se ti to bude hodit. Dál manželce Vlaďce, která tou dobou dělala v Ostravě soukromou podnikatelskou školu, takže příbuzný obor a v lecčems mi mohla pomoci. A nesmím zapomenout na spolužačku Lenku, se kterou jsem dělal jak obchodní akademii v Opavě, tak i tu ekonomickou fakultu na báňské.
Jak se s odstupem času díváte na úvodní prvoligový rok v Opavě?
Splnil se mi sen zahrát si první ligu. Bylo to pro mě opravdu něco úžasného. Já, kluk z Hlavnic nedaleko Opavy, z okresního přeboru, hrál první ligu.
Říkáte z okresního přeboru, ale do Opavy jste přece šel z třetiligového Dolního Benešova.
Samozřejmě, ale já stejně už navždycky budu tím klukem z okresního přeboru.
Takže jak jste potom reagoval na nabídku Liberce, která vám skýtala možnost zahrát si Pohár UEFA?
To už byla opravdu bomba. Tím spíš, že už to vypadalo, že ve třiadvaceti mám s první ligou nadobro konec. Vzpomínám na tu cestu domů po posledním kole v Jablonci, kde jsme tenkrát hráli o záchranu. Buď my, nebo oni. Prohráli jsme tam čtyři nula a já pak v autobuse brečel...
Ale za pár dní se na vás přece jen usmálo štěstí.
Já už se psychicky připravoval na tu druhou ligu a ani by mě nenapadlo, že to bude jinak. Jenže týden po sezoně najednou volá manažer Zíka, že prý mě chce Liberec. Následovala ta schůzka v Hradci Králové se Škorpilem a Karlem a do toho Liberce jsem šel.
Složité rozhodování to pro vás asi nebylo.
Ne tak docela. Možná se někdo bude smát, ale já byl v té době takový maminčin mazánek. Nikdy jsem nebyl z domova, bydlel jsem pořád u rodičů. Já ani oni jsme si změnu nedovedli představit. Ale táta s mámou to nechali na mně. Odmalička mě vedli k samostatnosti, abych se prostě rozhodoval sám. Tak jsem to rozseknul a oni mi to schválili.
Mohl jste hrát tu svou první ligu, navíc tady byla možnost Poháru UEFA. A co osobnost trenéra Škorpila?
Už při té první schůzce na mě udělal moc vynikající dojem. Je to nejen výborný trenér, ale i fantastický člověk. Navíc člověk s takovým zvláštním osobitým humorem. Kdo ho dobře nezná, neví, jestli si zrovna dělá legraci, nebo jestli to myslí vážně. Mě dostal hned, jak jsem se v Liberci ukázal na hřišti.
Copak vám provedl?
Přišel jsem na první trénink a on na mě přede všemi a přes celé hřiště volá: Copak ty tady chceš, kdo tě sem poslal? No, na mě šly v tom okamžiku mrákoty, bylo mi hrozně, jak jsem se styděl. Chvíli mi trvalo, než jsem to pochopil a vzpamatoval se.
Jak vůbec hodnotíte trenéry, které jste v první lize zažil?
Na takovou otázku se odpovídá těžko. Aniž by člověk chtěl být alibista, opravdu. Každý mi dal něco jiného, od každého jsem se snažil něco vzít. A objektivně se srovnávat nedá. Třeba můj první prvoligový trenér Bartl a dnešní Jarolím. Co by to bylo za srovnání, když Bartl by si dnes jistě vedl jinak než tenkrát. Vždyť trenérská profese se neustále vyvíjí. Teď třeba musím pochválit Jarolíma, který to s námi umí a určitě je v něm hodně. Ale za mých libereckých časů bych musel stejně mluvit i o Škorpilovi s Csaplárem.
Kdy jste se rozhodl, že se budete živit fotbalem?
První profesionální smlouvu jsem sice měl ve dvaadvaceti v Opavě, ale jako své zaměstnání jsem fotbal pořád ještě nevnímal. A nedá se říct, že by to bylo nějaké mé rozhodnutí. Že mě bude živit fotbal, to mi spíš došlo až během angažmá v Liberci.
A jaký je zatím váš nejkrásnější fotbalový zážitek?
Určitě dva pohárové zápasy s Lyonem na jaře před dvěma lety. Při remíze jedna jedna v Lyonu jsme zahráli opravdu výborně, vedli jsme od patnácté minuty a Francouzi vyrovnali až v poslední minutě. A v odvetě jsme je převálcovali čtyři jedna, dal jsem dva góly a na další přihrál. Na tyhle liberecké zápasy nikdy nezapomenu.
A co mistrovský titul v roce 2002?
To bylo samozřejmě taky hodně slávy. I když jsme měli namále, protože poslední zápas na Bohemce se prohrál a titul jsme měli jen díky tomu, že Slavia ve třicátém kole porazila Žižkov.
Hodně se toho tenkrát naspekulovalo o tom, že někteří žižkovští hráči zápas se Slavií prodali, protože byli "motivováni" Spartou. Kdyby totiž Žižkov alespoň remizoval, stal by se mistrem a Sparta by skončila až třetí. Tím pádem by se sparťané nemohli pokoušet v předkolech o Ligu mistrů. Co o tom soudíte vy?
Já když občas doma vezmu do ruky tu medaili, co jsme za titul dostali, mám pokaždé takový zvláštní pocit, samozřejmě moc příjemný. Takže když to beru podle sebe, nedokážu si představit, že by někdo takovou medaili dopředu prodal.
Nemyslíte, že nejlepší fotbalové roky máte za sebou?
V šestadvaceti? Já doufám, že to nejlepší mě teprv čeká. Už jsem přece říkal, že dnešní Synot mi v mnoha ohledech připomíná nedávný Liberec.
A co takhle reprezentace?
Tady jsem střízlivý. Myslím, že mě už nominace nepotká. A mrzí mě to. Na soustředěních teď spím se stejně starým Pavlem Němčickým, který si jednou před lety zahrál za jedenadvacítku. A zatímco on se mě ptává, jaké to bylo hrát proti Liverpoolu, Lyonu, Dortmundu a AC Milán, já zas na něm vyzvídám, jaké to bylo v té jedenadvacítce. Reprezentace je pro mě totiž absolutní fotbalový vrchol. Bohužel vrchol, na který už nejspíš nedosáhnu.
