Za sebou nechal spoluhráče Martina Fenina, vicemistra světa ze šampionátu dvacítek, mistra světa ve skikrosu Tomáše Krause i hokejovou hvězdu Roberta Reichla.
"Na první vítězství si pamatuju dobře, porazil jsem tehdy hokejového brankáře Orcta. Je moc příjemný vyhrát podruhé. Beru to jako odměnu za výkony, které jsem podával na podzim," říká Pavel Verbíř.
Když se řekne Verbíř, ikona Teplic, co vám bleskne hlavou?
Je to příjemný, ale ví se o mně, že slova legenda nebo ikona nemám moc rád. Lidi mě tak berou, protože jsem tak dlouho vydržel v jednom klubu. Začínám tu 17. sezonu.
Představoval jste si na startu kariéry, že tady zůstanete tak dlouho?
Spíš ne. Tak jako hodně hráčů i já si chtěl zkusit zahraniční angažmá. Bohužel to nevyšlo.
Teď už se vám nikam nechce?
Možná i chce, ale třeba druhá rakouská liga pro mě není atraktivní. Ani z finančního hlediska.
A nějaká exotická země? Jako třeba Spojené arabské emiráty?
To ne, tam mě to netáhne.
V Teplicích jste hodně známý, jak se popularita projevuje?
Když se někde objevím, vždy se hned hovor stočí na fotbal. Je vidět, že to je tady sport číslo jedna. Ale slevu mi nikde nedávají. A je to správně. Jsem člověk jako ostatní.
Ptají se vás fanoušci na titul?
Chtějí vědět, jak to dopadne. Většinou je zajímá nejbližší zápas. Sezona je rozjetá dobře, i oni to cítí.
Na podzim jste překonal rekord Stratila a se 71 góly jste se stal historicky nejúspěšnějším střelcem Teplic. Došlo vám, co jste dokázal?
Líp to nešlo načasovat. Vyšlo to dva dny před narozeninami, rekord padl po hattricku. Prostě paráda.
Stovka vás neláká?
Jako každého hráče. Ale chybějících 29 gólů je strašně hodně. Budu rád, když ještě nějaký gól přidám a pomůže to k týmovému úspěchu.
Máte památný gól?
Nezapomenu na první, hned při prvním ligovém startu v Plzni. V paměti mám taky gól na 3:1 Slavii, který stvrdil historicky nejlepší umístění Teplic v lize (2. místo) a postup do kvalifikace o Ligu mistrů. A samozřejmě loňský hattrick Budějovicím, můj jediný v lize. Znamenal překonání Stratilova rekordu.
Zaznamenáváte si vaše trefy?
Něco mám na videu, taky si dělám kroniky. Vím přesně, kdy a proti komu jsem se střelecky prosadil.
Kdy do kronik nahlížíte?
Když mám čas a chci si odpočinout. Projedu to od žákovských let přes dorost, kdy jsem byl ve Spartě a jezdili jsme hodně ven. Připomenu si zápasy za nároďák. Jsou to moc hezký vzpomínky.
Pak kroniky zaklapnete a řeknete si: Byl jsem dobrej?
Ne, ne. Samozřejmě je to příjemný, ale spíš to komentuje můj syn.
Vyptává se?
Je mu 15, fotbal ho zajímá. Vidí mě na fotkách s Pavlem Nedvědem, Tomášem Rosickým. Je to pro něj motivace, aby to dotáhl třeba do první ligy a možná ještě výš.
Je talentovaný?
Talent zdědil, i zápal do fotbalu. Ale je Verbíř, všichni na něj budou koukat přísněji.
Je útočník?
Pendluje mezi zálohou a útokem, ale spíš je záložník. Jako já.
Sníte o tom, že byste si spolu zahráli v jednom týmu?
Sen je to krásný, bude záležet na mojí výkonnosti, zdraví. A taky na Pavlovi, jak mu to půjde.
A jde mu to?
Musím to zaklepat. Teď má sice zdravotní problémy, na prvním tréninku v novém roce si přetrhnul vazy. Bude dva měsíce mimo hru.
Střílí góly?
Je spíš sváteční střelec. Musím ho vyhecovat. Asi uzavřeme sázku, kdo se trefí víckrát v sezoně.
V Teplicích má klubového trenéra, má doma druhého ve vás?
Když mám čas, sleduju jeho tréninky i zápasy. Řeknu mu, co udělal dobře, co mohlo být jinak. Ale moc mu do toho nemluvím. To spíš on mně (smích).
Co vám říká?
Ptá se, proč jsem zkazil přihrávku. Já odpovím, že se mu to hezky mluví. Z tribuny se mu to zdá daleko snazší, jenže na hřišti je málo místa, všechno vypadá jinak.
Vytkne vám, když nedáte šanci?
Spíš řekne: Škoda, že jsi to nedal.
V Teplicích jste zažil i horší časy, vzpomínáte na dobu, kdy jste hráli třetí ligu?
Já byl u postupů do druhé i do první ligy, od té doby se změnil stadion, zázemí, všechno šlo strašně dopředu. Hrál jsem třetí ligu, zažil tu i pohárový zápasy. Teplice jsou celý můj fotbalový život.
Letos by Teplice mohly pohárové vzpomínky oživit.
Bylo by určitě hezký, zase do pohárové Evropy nakouknout. Zápasy na hřištích Celtiku nebo Feyenoordu mají úplně jiné kouzlo, pro takové fotbal děláme.
Proti komu byste si chtěl zahrát?
Je to jedno, hlavně aby Teplice v poháru nechyběly. Je Pavel Verbíř srandista v kabině? Ať posoudí jiní. S Doležalem se staráme o pohodu, bez ní to nejde.
Legráckami proslul Pavel Horváth.
Horvi je jen jeden, byl nepřekonatelnej. Vymýšlel extra hovadiny. Třeba klukům stahoval trenky. Jestli i mně? Uniknul jsem tomu.
Až skončíte s fotbalovou kariérou, zůstanete v Teplicích?
Chci hrát, dokud to půjde. Jednou konec přijde a budu rád, když budoucnost spojím s Teplicemi.
Jako trenér?
To mě neláká. Spíš jako nějaký funkcionář.
Otcův rekord syna láká. Nevěří ale, že ho překonáHraje pravého záložníka. Kope v Teplicích. Jmenuje se Verbíř. Pavel Verbíř. Vlastně Pavel Verbíř mladší. V případě hrající legendy fotbalových Teplic spadlo jablko rovnou pod strom. Verbířův syn, nyní žák deváté třídy základní školy, nastupuje za místní D dorost. Tedy teď zrovna ne. Při fotbálku uklouzl, nechal nohu pod sebou a musel s ní na operaci. Do školy kvůli tomu nechodí, opírá se o berle, jenže povinnostem neuteče. "Na důležité písemky mě mamka do školy vozí," říká mladší z rodu Verbířů. Po prázdninách se půjde učit na mechanikaoperátora sklářských strojů. "Hodiny mají přizpůsobený fotbalu," líbí se mu. Že bude spojení fotbal a Verbíř platit i pro další generaci, bylo jasné záhy. "Pamatuju si moc dobře, kdy jsem dostal první míč. Byl mi rok. Hned jsem si chodil s tátou kopat," líčí teenager. A pak už to šlo všechno samo. Byť ne lehce. "Ze začátku to bylo těžký. Jezdil jsem na turnaje a všude říkali: hele, malej syn Verbíře kope za Teplice. Byl na mě jiný pohled. Zvyknul jsem si." I když hrával i v obraně, teď lítá na pravé záloze. Jako táta v lize. Mají si tedy o čem povídat. "Když chodím na jeho zápasy nebo koukám na televizi, v duchu si říkám, že bych něco udělal jinak. Pak mu to i řeknu. On odpoví, že to ví, ale ať se radši starám o sebe a nechám ho bejt," popisuje škádlení Verbíř mladší. "Táta mi taky radí. Já si to vždycky vezmu k srdci, protože ty rady budu potřebovat." Teplický střelecký rekord, který drží jeho otec, jej láká. "Rád bych to taky někdy dokázal. Ale nevěřím, že ho překonám," tuší, že laťka je příliš vysoko. "Já dal na podzim pět gólů a na šest nahrál." V pokojíčku si vyvěsil osm vlajek klubů, proti kterým Verbíř starší v pohárech hrál - třeba Kaiserslautern, Celtik či Feyenoord. "Mám taky fotbalovou nástěnku, kde je táta a celý teplický tým. Teď budu věšet reprezentační dresy." Líbí se mu španělský útočník Torres, toho času v Liverpoolu. "A určitě i můj táta. V tolika letech, co odvádí za výkony, to jen tak žádný hráč neodvádí," chválí ho. S taťkou si občas zakopou, ale volný čas tráví i jinak. "Jdeme do kina nebo na hokej do Litvínova a Ústí. Litvínovu fandím víc. Táta se zná s Robertem Reichlem, vyměnili si permanentky. Minule jsme v obchoďáku potkali Jirku Šlégra a táta se s ním bavil," září mu oči. Mezi známými sportovci je doma. Po zápasech zajde do kabiny teplického áčka. "Táta má ze všech hráčů nejstaršího kluka. Když se jde na večeři, tak se třeba starám o malinkýho synka, co má Míša Doležal," vypráví Verbíř mladší. V létě hraje ještě tenis a v zimě s kamarády hokej. Jenže fotbalový míč je pro něj víc. |
