Ten druhý zase na sobě věčně mívá francouzskou červenomodrobílou trikoloru a v rukou drží živého kohouta Balthazara, symbol země.
Manuel Caceres a Clément Tomaszewski. Seznamte se, tohle jsou zřejmě dva nejbláznivější fotbaloví fanoušci na světě.
Vlastně promiňte, dva nejvěrnější. Vždyť Caceres, sedmapadesátiletý táta čtyř dětí, nevynechal jediný zápas španělského týmu už čtyřicet let. Klidně se trmácel i do Koreje nebo Kostariky. Od roku 1978 je dokonce neoficiálním maskotem reprezentace.
A Tomaszewski? Bez jeho kokrhajícího kamaráda by snad Francouzi ani nezačali hrát. Nevěříte?
Fanouška chválil i Zidane
„Takového parádního maskota nemá nikdo,“ říkal při mistrovství světa v Německu kapitán stříbrného celku Zinedine Zidane.
Však taky šedesátiletý podivín z francouzského města Antibes na letošním šampionátu kvůli němu zkusil. Poté, co ho při prvním utkání viděli v hledišti s Balthazarem komisaři FIFA, nechali ho vyvést ven.
Tomaszewski se však nevzdal. Pro svého kohouta vydupal speciální povolení a na zápasy ho už beztrestně tahal dál. Až do finále.
I z tohoto příběhu poznáte, jaké musí mít nejlepší fanda vlastnosti. Nezdolnost. Obětavost. Výdrž. Musí být připraven, že kvůli svému koníčku bude občas trpět, mnohdy ztratí i to nejcennější, co má.
Stejně jako Manuel Caceres, jinak po celém světě přezdívaný Manolo el del bombo. Před devatenácti lety vyrazil opět na jeden ze svých „výletů“, tentokrát do Rakouska. Po cestě však měl nehodu a strávil čtyři dny v nemocnici.
Když ho propustili, vůbec neváhal a spěchal na stadion, kde se zrovna hrál zápas Španělů. On na něm pochopitelně nemohl chybět.
Fandění mu sebralo rodinu
Přitom po celou dobu se o něj doma strachovala manželka i jeho čtyři děti. A tohle počínání Manuela bylo pro ní poslední kapkou, už dál nemohla žít s „bláznem.“ Sebrala se a s dětmi od něj odešla.
„Vrátil jsem se a zjistil, že rodina odešla. Doma všechno nechali, ale byli pryč,“ vzpomíná.
|
Jak si dvojník zahrál se Spartou I v Česku mají fotbaloví fanoušci bláznivé nápady. „Mým snem bylo jednou si zahrát za Spartu, což se mi povedlo,“ chlubí se osmadvacetiletý Michal z Hodonína. Před dvěma lety vběhl sparťanský fanda na hřiště na Slovácku. Stoupa, jak mu říkají kamarádi, měl na sobě dres stopera Johany a mezi „spoluhráči“ vypadal jako jeho dokonalý dvojník. Jak se vám to povedlo? To jste už na stadion přišel oblečený jako fotbalista? Na hřiště jste vběhl na začátku druhého poločasu tak nepozorovaně, že si vás dlouho nikdo nevšiml. Co pak následovalo? |
Nezlomilo ho to, ani nelitoval. I když ztratil svou práci a byl téměř na dně, zůstal svůj.
„Ztratil jsem lásku své rodiny, ale získal lásku jiných lidí. Řekl bych, že fotbal je má milenka. Obětoval jsem kvůli ní všechno, ale za nic na světě bych se jí nevzdal,“ říká.
Vidíte, i on mluví o obětavosti, základní fanouškovské vlastnosti.
A i ty další - nezdolnost a výdrž - v sobě bezpochyby má.
Fotbal prostě miluje, cpe do něj veškeré peníze. Sám si platí zájezdy, ubytování i nové bubny. Prý už jich v „kariéře“ vystřídal deset. „Jeden jsem ztratil v Kostarice, další jsem zase daroval ve Venezuele a ostatní jsem prostě zlikvidoval,“ tvrdí.
Před dvěma lety mu ho dokonce v Bosně ukradli. Po dvou dnech policie zloděje našla a buben vrátila.
Ten stejný pak duněl z ochozů během španělských zápasů na nedávném mistrovství světa v Německu. Pro Cacerese to byl už sedmý šampionát, na který se vydal.
Na velký španělský triumf znovu čekal marně. Tým vypadl v osmifinále. Přesto Manolo hned vyhlásil: „Nekončím. Budu jezdit ještě dvacet let. Až budu mít na kontě dvanáct turnajů a bude mi 77 let, skončím. Do té doby budu u toho, i kdybych chodil o holi.“
To kohoutí muž je věru šťastnější člověk. Byť na vrcholné turnaje jezdí „teprve“ od roku 1982, už viděl Francouze jako mistry světa a Evropy, v Německu s nimi prožil další finále.
„Jsem na svůj tým hrdý. Vždyť já i Balthazar k Francii patříme,“ říká.
