Když se v létě 2012 chystal se Slavií na první domácí zápas, byl tak nervózní, že požádal o prášky, aby se uklidnil. „Vezmi si čtvrtku, to stačí,“ řekl mu týmový doktor.
Vznětlivý trenér Petr Rada nenápadně slupnul tabletku, sedl na lavičku a nohy se mu samovolně rozklepaly. Před očima mlha.
Nováček z Jihlavy po osmi minutách senzačně vedl a vedoucí slávistického mužstva Stanislav Vlček procedil: „Hm, to je hezký!“
„Co se děje?“ zeptal se ho Rada podivně. „Cože? A kdo nám dal gól?“ Ve 21. minutě 2:0 pro Jihlavu, poločas 3:0. „A já nevěděl, na jakou stranu útočíme. Hráče jsem viděl dvojmo,“ vypráví Rada.
O přestávce dostal kafe, dva red bully a za krk pytlík s ledem. Slavia srovnala na 3:3 a Rada si nakázal: „Už žádné prášky na uklidnění. Vždycky si to pěkně prožiješ, tak to má být.“
Už se nezmění. I když mu táhne na šedesát, zůstane impulzivní, zažraný do práce a každé úterý si půjde do Dejvic zahrát fotbálek s kamarády: „Po těch nervech bych nečekal, že se šedesátky vůbec dožiju. Mít na sobě během některých zápasů měřič tlaku, tak popraská.“
Na jaře se nevzteká. S Jabloncem vyhrál šest ze sedmi zápasů a postoupil do semifinále národního poháru. K srpnovému jubileu si může nadělit Evropskou ligu.
„Jakmile fotbalem onemocníte, už se toho nezbavíte. I když mi táhne na šedesát, pořád mě naplňuje. Ještě nejsem nachystaný odejít.“ |
Nikdy jste nepřemýšlel, že byste radši zkrotl?
Ale jo. Zkoušel jsem si představit, jestli bych si třeba po vzoru trenéra Škorpila složil ruce na prsa a vsedě pozoroval, co se děje na hřišti.
Na co jste přišel?
Přišlo by mi hloupé, kdybych se z gruntu změnil. Jak by na mě koukali hráči? Ale nemyslete si, zklidnil jsem se dost. Dřív jsem byl po zbytečné porážce schopný dva dny nepromluvit s hráči ani slovo. Chodil jsem jako tygr v kleci. Postupem času si řeknete: Není to zbytečné?
Asi je.
Samozřejmě, ale svůj přístup k fotbalu měnit nechci a nebudu.
V čem třeba?
Že všechny tréninky chci absolvovat s mužstvem, že neurážím hráče. Můžu být naštvaný, ale nesmím kluky ponižovat. To mi opakoval už trenér Ristič, kdy jsem v roce 1988 přišel kopat do Düsseldorfu: Jestli chceš trénovat, dej si na to majzla. Vzteklý být můžeš, ale nezapomeň, že jako trenér jsi s hráči na jedné lodi.
Před rokem jste byl na lodi Sparta. Nemrzí vás, že nastal konec?
Koho by to nemrzelo? I když signály, že majitel chce jít jinudy, jsem měl. Vyhrát všech deset zápasů, možná by změnil názor.
A vy byste pak udělal podobnou revoluci jako Ital Stramaccioni?
Ne! Ne! To se nedělá. Ani Sparta nebo Slavia, byť jsou to špičkové kluby, na něco takového nejsou a nemůžou být připravené. Pan Křetínský, majitel Sparty, měl ambiciózní vizi, chtěl přejít na cizí parametry, ale přehnalo se to. V menším měřítku to platí taky pro Slavii. Oba kluby chtějí výsledky hned, jenže udělaly změny, které ze všeho nejvíc potřebují čas.
Pojďme ještě ke Spartě, vaše zkušenost je pořád čerstvá.
Vím, že pan Křetínský je skvělý obchodník, jenže fotbal má jiná pravidla. Přece nejde, aby přišel trenér z ciziny a hned si nadiktoval deset nových hráčů. Kupte mi Mandjeka s Mavubou! Cože? Dva úplně stejné střední záložníky? Vždyť měl v kádru Váchu a hlavně Sáčka, což je hráč budoucnosti. Mít tak slovo, řeknu: „My přece potřebujeme útočníka, stopera. Do těch investujte.“
Slovo jste neměl a byl jste bez práce. Prožíval jste to?
Těžce. Zvlášť po pouhých čtyřech měsících ve Spartě, kdy mi přišlo, že zůstávám plný sil. Někdy vás angažmá vyšťaví, takže jste rád, že si odfrknete, ale Sparta? Cítil jsem se nabitý, sepsal jsem tréninkový plán na léto, kdyby náhodou. I seznam hráčů, kteří by se mi líbili, byl hotový. Jugas ze Zlína, Štetina z Dukly, Rybalka z Dynama Kyjev.
Ukrajinec? Vy cizince nemusíte.
Láry fáry. Jen nesouhlasím s tím, že se v kabině nemusí mluvit česky. Co to je? Aby se noví cizinci neučili váš jazyk? To byla první věc, kterou jsem v Německu slyšel: „Mluv, klidně nespisovně, neskloňuj, ale mluv. Jinak tě kabina nevezme.“
Jste fotbalem stále tak pohlcený?
Jakmile fotbalem onemocníte, už se toho nezbavíte. I když mi táhne na šedesát, pořád mě naplňuje. Ještě nejsem nachystaný odejít.
Zvlášť když teď s Jabloncem válíte, že? Co jste s mužstvem přes zimu udělal?
Hlavně jsme výborně potrénovali, bez úlev, nikdo se nezranil. To je základ. A pak máme hráče, kteří jsou na trhu velmi zajímaví. Masopust, Trávník, Chramosta, Pernica, Jovovič, Považanec, Vojta Kubista... Tecla si v zimě vzala Slavia. S takovým materiálem se pracuje velmi dobře. Možná líp než s Galácticos, jak se Jablonci přezdívalo dřív. A pak se taky držím brücknerovského hesla, že čím méně hráčů rotuje, tím lépe.
Neváhal jste, když zavolal šéf Pelta, jehož vyšetřuje policie?
Míra je živel, který pro fotbal dýchá. A to mě zajímá daleko víc než jeho kauza. Už jsme spolu v Jablonci jednou pracovali a od roku 2007 tam dodnes zůstali víceméně stejní lidé. Snad kromě uklízečky. I stará paní Prejzová, která se stará o tiskové středisko, chodí na každý zápas.
Konzervativní přístup, to vám vyhovuje?
Jsem tak vychovaný. Táta mi říkal: „Nic nedělej napůl, to se na to radši vyprdni!“ Všechno jsem po něm podědil – impulzivní chování i vyšší tlak, na který beru prášky. Naučil mě, jaký má být přístup k povinnostem. A víte co? Já bych doporučil, aby fotbalisti museli na vojnu.
Chápu, hrával jste za Duklu, ale abyste si tím názorem nenaběhl.
Neříkám, aby hráči leštili podlahu zubním kartáčkem nebo vartovali na buzerplacu. Spíš mi jde o to, aby si osahali správné zásady, pevný režim, autority.
Máte pocit, že současná generace je lehkovážná?
Má všechno. Dvacetileté kluky nic netlačí, aby se snažili ještě víc. Když hrají ligu a mají slušné peníze, stačí jim to. A mně to vadí.
I v Jablonci?
Teď musím kluky brzdit, aby si moc nemysleli. Ještě není konec. Když už jsme se namotali k pohárům a jsme bod od třetího místa, zkusíme to.
Ale lehčí cesta je přes MOL Cup. V semifinále máte Zlín.
Však ano. Stačí vyhrát dva zápasy, jste rovnou v Evropské lize, přípravu to nenaruší a ještě vám to garantuje osmdesát milionů. Krása, ne?
Napoprvé jste v Jablonci zůstal čtyři roky. Chcete to zopakovat?
To vám nepovím. Trenéři jsou ohrožený druh. Tři prohry a sbohem. V tom je trenéřina nevděčná.
Kdy se trenér v klubu okouká?
Pamatuju éru v Dukle, kde jsme hráli šest let ve stejné sestavě a se stejným trenérem. Doba se změnila, to uznávám, ale čtyři pět let na stejném místě jsou reálné a vhodné.
Jablonec - OlomoucSledujte od 16.00 online. |
Uráží vás, když se o vás poví, že jste stará škola?
Není nová a stará fotbalová škola. Já tvrdím, že buď kopat umíš, nebo neumíš. Od toho se všechno odvíjí.
Takže se z fotbalu dělá věda?
Velká! Neříkám, že trenérské semináře jsou špatná věc, líbí se mi moderní trendy, podporuju trenérské studium, ale pravda leží na hřišti. Já když mám pocit, že potřebuju impulz, zajedu do Německa na tři dny, abych se inspiroval při trénincích.
Do Düsseldorfu?
Nejen. Mám dost kamarádů, které stačí poprosit. V Hertě Berlín je sportovní ředitel Michael Preetz, se kterým jsem kopal. Přijedu, okouknu a stejně si pak řeknu: Ono se to trénování v principu nikde moc neliší. Můžete mít vystudovaných deset škol, ale nemáte garanci, že vám zvládnutá teorie pomůže v kabině.
Vás baví být mezi mladými, co?
Obecně mě baví být mezi lidmi. Nemusím si se všemi sednout, ale je mi dobře, když je kolem společnost. Však jsem začínal jako číšník v Alcronu, nejlepším hotelu v Praze.
Kolik vám bylo?
Osmnáct, ještě jsem neměl výuční list. Ze vzpomínek mi doma zůstal jen rondon, vršek číšnického oblečení. Byl jsem učedník, sako jsem si vysloužit nestačil. Pak přišla vojna a fotbalová kariéra. Naštěstí.
Mimochodem, jako číšník jste se taky uměl vytočit?
Jasně. Když přijdete ráno na šestou a nedočkavý host už stepuje za dveřmi, nevítáte ho zrovna s úsměvem.
