Jaké zdravotní trable vás trápí?
Pohybového rázu. Něco s kostrčí a třísly. Ale není to nic vážného.
Takže s plzeňským týmem ještě netrénujete?
To jo, hned jsem naskočil. Dopolední běhání jsem zvládl, jen při druhé fázi, kdy se hrálo na dvě branky, jsem si ulevil. Nemůžu pořádně střílet.
Jak reagovalo tělo po úvodní dávce?
No mám toho plný zuby (smích). Vždyť jsem vlastně dva měsíce pořádně nic nedělal. Ale dostanu se do toho rychle.
Trenéra Michálka dobře znáte. Jaká pod ním bude příprava?
Hodně náročná, to vím dobře. Ale pana Michálka uznávám především jako skvělého trenéra a člověka. On byl jeden z hlavních aspektů, proč jsem se vrátil do Plzně.
Deset let jste strávil jinde. Od Slavie, přes německou Chotěbuz až po Ferencvároš. Teď jste si řekl, že přišel čas usadit se?
Možná na tom něco je. Ale přiznávám, že jsem ještě chtěl chvíli zůstat v zahraničí. Pokud by se naskytla zajímavá nabídka, využil bych jí. Jenže nepřišla.
Plzeň byla z nouze ctnost?
To zase ne! Jednala velmi seriózně. Kromě osoby kouče Michálka jsem se setkal i s panem Křížem, který vstoupil do plzeňského fotbalu. Je to výborný, inteligentní člověk. Věřím, že se ve Viktorii blýská na dobré časy.
Poznal jste vůbec v šatně některého z hráčů?
Po deseti letech člověk nemůže čekat, že v kabině potká bývalé spoluhráče. Vlastně jen Standu Purkarta, který je teď v Plzni asistentem. Znám i Milana Bartesku s Honzou Zakopalem. A přes tátu i mladého Smejkala. Ale nepotřebuju se přizpůsobovat. Jsem tady doma.
Posledním českým týmem, proti kterému jste hrál, byla v předkole Ligy mistrů Sparta. Dal jste jí gól, ale Ferencvároš vypadl. Vzpomínáte?
Moc dobře. Po odvetě na Letné jsem brečel. Doma jsme Spartu porazili a ani v Praze nehráli vůbec špatně. Ale postup nám přesto proklouzl mezi prsty. Škoda. Snad si spravím chuť v prvním kole ligy, vždyť hrajeme zase se Spartou.
