„Když už jsem dostal nejvíc žlutých v historii ligy, musel jsem to potvrdit. Celou kariéru jsem skákal hlavou na kopačky, to je můj styl,“ líčil bosenský sympaťák už jako fotbalový penzista. Po čtrnácti sezonách v Česku a ve 36 letech.
Teplice - Příbram 2:2, konec Ljevakoviče, domácí pro něj zachránili aspoň bod   |
Jeho skláři v sobotu remizovali 2:2, ač ztráceli už dva góly. „Kluci to chtěli otočit kvůli mně, nakonec jsme to dotáhli aspoň k bodu.“
Rodák z dříve jugoslávského Tešanje nastoupil v sezoně teprve popáté v základní sestavě. „Snažil jsem se vydat maximálně, i kdybych chcípnul ve 30. minutě. Zvedl bych ruku a šel dolů. S tím, jak jsem utkání odehrál, jsem spokojený, s výsledkem a výkonem ale ne.“
Člen ligového Klubu legend se zastavil na statistikách 304 zápasů, 14 gólů, 6 asistencí, 105 žlutých karet; v nich je bezkonkurenční. „Tu poslední žlutou jsem chtěl, musela přijít. Hodně kluků mi psalo, že ode mně očekávají nějaké sáně, ale já se bál, abych nikoho na závěr nezranil,“ tvrdil rekordman.
Kartu si Ljevakovič nechal dát po faulu na Zorvana. „Možná jsem ho zezadu vzal víc proto, že chtěl pořád pískat fauly. Takže jsem si vzpomněl na staré časy, cvrnklo mi v hlavě a říkám, že ho musím zezadu aspoň trošku seknout.“
Seknul a pak se strachoval, aby nevyfasoval druhou červenou kartu včeské lize. „Jak zůstal ležet, bál jsem se, že jsem to přehnal. Být tady VAR, možná by červená byla. Přehnal jsem to, protože se válel celý zápas, brečel po každém kontaktu. Dneska to rozhodčí pískají, ale dřív to takhle nebylo, fotbal je kontaktní sport,“ nechápe změnu trendu defenzivní záložník. „Zorvanovi jsem se omluvil, bral to v pohodě.“
Na hřišti je za tvrďáka, ale tentokrát byl i na měkko. Před zápasem se s ním loučil klub, a když střídal v 56. minutě, duel se zastavil, pravicí mu třásly oba týmy, došlo na objetí třeba s příbramským kapitánem Janem Rezkem, který na 90 procent taky končí kariéru.
Končit po zápase v Teplicích dává smysl, cítí Rezek Jan Rezek uvažuje o konci kariéry, spoluhráči mu v Teplicích věnovali gól. |
Spoluhráči si nasadili klaunské nosy a Ljevakovič na chvilku taky; dřív s ním slavil gól pro svého syna i pro Konto bariéry. Při odchodu ze hřiště zatleskal tisícovce fanoušků a oni zase jemu. Četl si kupu transparentů od věrných, jimž vévodil coby namalovaný vladař Ljeva I. s popisem Král se loučí, ať žije král! Anebo taky Číslo 5 žije.
„Na ty hezké transparenty jsem se pořád otáčel. A při střídání jsem úplně vypnul. Nevěděl jsem, co se děje, co dělat, komu mávat. Měl jsem tu manželku, děti, bráchu se ženou, plno kamarádů,“ vykládal dříč. Po utkání ohňostroj, medailonky na velkoplošné obrazovce, děkovačka a slzy manželky, která nesla bosenskou vlajku. „Užil jsem si to krásně.“
I pak v ligové šatně, v níž byl naposledy coby hráč. „Bavili jsme se, že nebudu brečet, ale někdy jsem měl na krajíčku a slza stejně přišla,“ neskrýval dojetí. „Poděkoval jsem klukům za těch 14 let. Nevím, kdo teď zabere můj roh, kde jsem seděl, a místo v masérně, kde jsem pil kafe.“
Za největší dárek bral táta dvou synů remízu. „Dostal jsem se totiž na bilanci 107 výher, 107 proher, 90 remíz, takže jsem zůstal na padesáti procentech. Klukům jsem za všechny roky poděkoval, s některými jsem prožil hodně, s některými míň, přišli noví, se kterými se moc nebavím. Je jiná doba. Možná za měsíc dva budu litovat, že jsem se měl kousnout a ještě zůstat, ale teď nelituju. Jsem na konec připravený.“
Během dne D s ním však prý cloumala nervozita jako už dlouho ne. „Hlavně po rozcvičce, když jsem přijel domů. A tam se nikdo se mnou nebavil a já si říkal, klidně ať mi někdo nadává! Byl jsem odevzdaný. Na staďáku jsem zase ožil, kluci okolo mě měli kecy, to mě probudilo.“
Loučil se s čistým svědomím, že pro Teplice, kde zdomácněl, udělal maximum. V roce 2009 s nimi získal pohár. „Některé výkony nebyly dobré, ale vždycky jsem tomu dával všechno. Děkuju všem lidem, i těm, kteří byli na zápasech negativní. Patří to k tomu, bez téhle atmosféry by byl fotbal jinde,“ nevadí mu křiklouni.
Poslouchat je teď bude už coby trenér. „Dělám 1. června přijímačky na licenci v Praze. Snad nebude rozlučka krutá, abych tam dojel,“ pousmál se. „Už mám hodně času na odpočinek, ale byl jsem unavený spíš v hlavě ze špatných výsledků. Věřím, že přijímačky zvládnu na první pokus. A když ne, život jde dál.“
