Za 300 zápasů v lize jste v Klubu legend. Co to pro vás znamená?
Hodně! Sáhl jsem na své maximum v kariéře. Nikdy jsem nevěřil, že se do toho klubu dostanu. Když jsem vypadl z nominace, vyšumělo to. Teď v týmu přišly karty, zranění, tak jsem doufal. Už před půl rokem jsem byl cizinec s největším počtem startů v lize, první cizinec v Klubu legend je ještě víc. Jsem rád, ale i smutný, že se to stalo zrovna v situaci, kdy Teplice musí bojovat o záchranu. Věřím ale, že koncem května to dopadne dobře a pak uděláme oslavu.
Manželka a synové nachystali číslovku 300, dojalo vás to?
Netušil jsem to. Manželka na mě tlačila, ať se zeptám, jestli náhodou nemůžou na stadion, aby u toho byli. Já to odmítal: Když tam nemůžou být ženy od jiných, vy taky nebudete. Jsem takový. Když teď ta meta v zápase s Mladou Boleslaví padla, objevili se za autobusem a měli balonky s číslem 300. Potěšilo mě to, ale škoda, že to nebylo před diváky.
Kolik startů ještě bude?
Zbývá osm zápasů do konce, věřím, že občas naskočím a pomůžu, nebo aspoň namotivuji kluky. Každopádně je to pro mě poslední sezona.
Proč?
Už v květnu 2019 po debaklu s Mladou Boleslaví 0:8 jsem říkal, že klidně skončím a smlouvu rozvážu, ať přijdou noví hráči a lidi se mohou těšit na něco jiného. Od té doby jsem seděl na lavičce, jen občas naskočil. Nabídli mi smlouvu ještě na rok s tím, že budu trénovat béčko a dodělávat licenci. Ale teď už to pro mě končí.
Bude rozlučka?
Největší oslava pro mě bude, když tu ligu uhrajeme. A věřím, že pak mi klub dá šanci, abych zorganizoval nějakou rozlučku, pozval kámoše z Bosny, zkusím i Edina Džeka, Merziče, Mahmutoviče, hráče, co tu byli, plus tu naši teplickou partu.
Admir Ljevakovič36 let, bosenský fotbalový záložník a ikona Teplic, za které hraje od září 2007. Odchovanec Tošku Tešanj působil ještě v Čeliku Zenica. V české lize má 14 sezon, 300 startů, 14 gólů, 6 asistencí a rekordních 104 žlutých karet. Letos končí. |
Znal jste dřív Teplice?
Když sem přišel Džeko, začalo mě to zajímat víc. Hráli jsme u nás spolu ligu, sledoval jsem Teplice na internetu a od té doby o nich vím.
Stojí za vaším příchodem trenér a skaut Jiří Plíšek?
Ano. Tahal z Bosny hráče do Teplic, Sparty, na Kladno. Já se náhodou dostal do auta, v němž Vršajevič měl podepsat Spartě a Mahmutovič jel na zkoušku do Teplic. Měli jsme stejného manažera a říkal mi: Ljeva, taky se sbal, pojedeš do Teplic a uvidíme, co to přinese. Klub ani nevěděl, že přijedu. Týden jsem tady trénoval, pak se to protáhlo na měsíc a v srpnu jsem podepsal smlouvu.
A v září 2007 jste debutoval proti Spartě před 15 tisíci diváky.
Když jsem zjistil, že budu hrát, hned jsem volal rodičům a chodil jsem Krupskou ulicí, kde jsem bydlel, sem a tam. Nemohlo se mi vůbec dostat do hlavy, že hned naskočím a zrovna proti Spartě. Byl jsem nervózní, možná jsem ani nespal. A zápas byl neskutečný. Pršelo, hřiště měkké, já nastupoval s lisovkama a hráči na mě čuměli. Výhra 2:1, plno diváků, jen bylo smutné, že to bylo po smrti trenéra Marečka. V kabině byla radost z výhry, ale i smutek z té události. Já ještě vůbec nemluvil, nerozuměl jsem, ale poznal jsem to z reakcí.
V generálce v nové roli. Ljevakovič se zaučuje jako asistent Teplic |
Hned proti Spartě jste dostal žlutou kartu, teď jich máte rekordních 104. Byl jste od mládí divoký, nebo jste zdivočel až v Česku?
Ani v Bosně jsem nechtěl prohrávat, dělal jsem vždycky všechno pro výhru. Ten první zápas, to byla velká motivace pro mě, chtěl jsem se ukázat, že si zasloužím tu pozici v klubu. A hned jsem začal brousit.
Největší zážitek s Teplicemi?
Fúú... Jednou jsem říkal, že vítězství v poháru. Ale ještě víc snad bylo, když jsem nahrával Mahmutovi do prázdné, my porazili Ostravu a zachránili se. Mám v srdci, že právě tímhle gólem tady liga žije dodnes.
S kým jste si na hřišti nejvíc sedl?
Nejvíc zápasů mám s Vondym (Vondráškem), 219. Nejvíc jsem si rozuměl v záloze s Vachym (Vachouškem). Hrál Ligu mistrů, hrál po světě, s ním jsem se toho nejvíc naučil.
Kdy přišel zlom, že vás nebrali za cizího, ale že už jste domácí?
Poprvé, když jsem se stal kapitánem v poháru v Domažlicích za trenéra Ščasného. Říkal jsem si, že jestli mi to dal jako cizinci, asi v kabině něco dělám dobře. Od té doby jsem cítil, že mi tu věří, že umím tým usměrnit. Tehdy tady bylo možná víc kluků, co to dělali víc než já, Matula, Grigar. Já to chtěl strhnout hlavně na hřišti.
Nezastesklo se vám ani jednou po Bosně a Hercegovině?
První týden byl těžký a zlomový, byl jsem ubytovaný na hotelu. S batohem a igelitkou jsem chodil tři čtyři kilometry na trénink. Nevěděl jsem, jaký autobus tam jede. Mám se na to vykašlat, sbalím se a pojedu domů? Pak mě Samir Merzič vzal k sobě, začal jsem to brát jinak. A když jsem podepsal smlouvu, už nikdy jsem nepřemýšlel o návratu do Bosny.
Tužku teď držím víc než ve škole. Ljevakovič se stává trenérem |
Zamiloval jste si Česko?
Mám tu hodně kamarádů, nejsou to pouze fotbalisti nebo sportovci, ale i hasiči, zedníci. Nejen lidi, s nimiž probíráte jen sport. Najdu s nimi čas na jiné věci i myšlenky. Cítím se tu jak doma, určitě zůstávám. Moji kluci už tady chodí do školy a školky, není co měnit. Oba už taky kopou za Teplice, jeden za U6, druhý za U 10. Ale určitě je do fotbalu nenutím.
Co vás zajímá mimo fotbal?
Před pěti lety jsem koupil zahradu kousek od staďáku, jsem tam skoro každý den. Ze začátku jsem pěstoval brambory, papriky, okurky, všechno možné. Pak děti vyrostly, chtěly tam začít hrát fotbal, tak jsem to všechno vymetl, dal jsem tam trávu a dvě branky. Blbneme, grilujeme, dáme si pivo, přijdou kamarádi.
 |
Kabina teď hodně omládla, nestýská se vám po úspěšné teplické partě?Na tuty. Občas sedím v masérně u kávy, tam je šuplík, kam masér Eda Poustka dává fotky starých hráčů. Najdu Martina Slavíka, Tondu Rosu, Milana Matulu. Vždycky jim pošlu tu fotku, napíšeme si, vzpomeneme na nějaké zážitky. Když jsou dobré výsledky, je dobrá i parta. Určitě mi to hodně chybí. Naše výsledky za poslední roky, to je jeden z důvodů, proč už chci skončit. Všechny věci, co jsem zažil na staďáku, jsem tahal domů. Když se vyhrávalo, byla pohoda. S každým jsem se bavil, hrál si s dětmi. Poslední roky tahám domů negativní věci, i proto končím. Rodina mě v tom drží, žena taky. Hodně kamarádů taky dalo palec nahoru, že je čas jít jinou cestou.
Fotbal se v poslední době mění, tvrďáci jako vy jsou už spíš výjimeční. Jste na to připravený jako budoucí trenér?
Ne, ne! Ale nikdy nevíte, jaké typy budete mít v týmu. Jak já vidím fotbal, musíte mít v týmu blázny, trošku zajet do někoho, musíte být tvrdí. Dneska je fotbal rychlejší, ale stejně každý tým má někoho důrazného.
Budete trénovat v Teplicích?
Budu v béčku a zkusím přijímačky na trenérskou A licenci. Kvůli covidu se to odložilo. Je varianta, že bych byl hrající trenér, ale radši dám šanci mladým klukům, než abych se tam s nimi motal. Ať se vyhrají.
Inspiruje vás některý trenér?
Za 14 let jsem v Teplicích zažil hodně tréninků, mám je v hlavě. Za poslední roky, kdy jsem věděl, že se dám na trenérskou dráhu, se snažím zajímavé tréninky si zaznamenat. Mám na to sešit. Hlavně budu chtít pevnou obranu, která hraje dlouho spolu. Uvidím, co budu mít za hráče, asi ne frajery jako Kúdelu nebo Deliho.
A jaký tým máte rád?
Fandím Manchesteru United. Koukal jsem, jak hrají, možná jsem se stal tak důrazným hráčem, protože se mi líbil Paul Scholes nebo „blázen“ Roy Keane. Že bych ale sledoval top týmy a podle toho chtěl dělat trenéřinu, to vůbec. Oni jsou jinde. Jsem rád, že mi Teplice nabídly práci a takovou pozici. Budu se učit v místě, kde jsem zvyklý, kde mám hodně známých. A uvidíme, co čas přinese.
Teplice pro vás natočily klip, kde vám ke vstupu do Klubu legend gratulují hvězdy jako Edin Džeko. Potěšilo vás to?
Když mi Pavel Verbíř psal, že se jako tým máme sejít v press centru, že přijde šéf Pavel Šedlbauer, říkal jsem si, že zase budeme řešit špatné výsledky, že dostaneme za uši. Řešíme to teď furt, už mě to nebaví. K výsledkům něco řekl, ale pak navázal, že Grigar i Řezníček slavili 300 startů v lize, gratuloval jim. Pak pustili ten klip, čuměl jsem, byl jsem strašně překvapený. Jsem rád, že mi takové osobnosti přály.
V Teplicích jste se s Džekem míjeli, kdy jste se spřátelili?
Jen deset dní jsme tady trénovali spolu, zrovna odcházel do Wolfsburgu. Když měl ale volno, přijel do Teplic, bydlel se mnou a s Merzičem. Od té doby jsme zůstali v kontaktu. Když pak odcházel do Manchesteru City, nečekal jsem, že mi pošle číslo telefonu. Pro mě to je velká věc. Pozval mě pak i do Říma na zápas, seděli jsme ve VIP sektoru kousek od Tottiho. Dělá úplně neskutečné věci, je to úplně normální člověk.
Vy jste neměl šanci na lepší ligu?
Jednou bylo ve hře Rusko nebo Ukrajina, ale tehdejší šéf František Hrdlička mi říkal, že pro klub to nebyla moc zajímavá nabídka. A že počkáme. Pak se psalo o Spartě, ale žádný kontakt nebyl. A že by mě to lákalo? Vůbec. Jednou jsem dostal nabídku od Liberce, když hráli Evropskou ligu, ale chtěli mě jen na hostování a pan Hrdlička říkal: Buď tě prodáme, nebo nic. Zase jsem zůstal. Ale nelituju ničeho.
Nemrzí vás ani to, že jste nikdy nedostal šanci v bosenské reprezentaci?Nastupoval jsem za jednadvacítku a novináři mě vybrali mezi hráče, kteří by mohli být pro áčko jednou zajímaví. Nabídka přišla, ale já se ten rok zrovna ženil, termín mi nesedl. Ptali se mě, jestli půjdu na svatbu, nebo na zápas. Vybral jsem si svatbu. A tím to skončilo.
