"Vy jste z Česka?" ptaly se mě patnáctileté Němky, když se Koller konečně z náporu obdivovatelů vymanil.
"Ano."
"Tak vyřiďte Kollerovi, že je úžasný!" překřikovala jedna puberťačka druhou. "A také, jak moc je nám líto, že odchází do Monaka," netajily se smutkem z jeho přestupu z německého klubu.
"Vyřídím a odchází i Tomáš Rosický," připomněl jsem.
"Á, ten může jít," ohrnuly dívky nosíky. "Není moc sympatický, je takový studený." Nepříliš stará historka svým způsobem dokresluje charakter muže, na jehož výkonech stojí a padá úspěch fotbalové reprezentace.
Na současném mistrovství světa v Německu ani jeho umění na úspěch nestačilo. Ze stejné země teď Tomáš Rosický odchází do Londýna bez velkých slz a dojetí. Je bezesporu velká hvězda. Září však chladným světlem.
Koho pustí do svého světa?
Mate jeho dětská tvář. Jako by tenhle fotbalový záložník nestárnul. Řekli byste do Rosického, že mu bude v říjnu už šestadvacet? Po sportovní stránce je však zřejmě právě teď na absolutním vrcholu.
Tomáš RosickýZáložník anglického velkoklubu Arsenal. |
Krátce před šampionátem přestoupil z Dortmundu do Arsenalu Londýn, jednoho z nejslavnějších a nejlepších klubů světa. To je další důkaz, že dorostl do výjimečných kvalit.
Když se mu povede zápas, je na hřišti králem bez konkurence. Když však z trávníku sleze a vyjde do "normálního" světa, působí křehce a nejistě.
Mluví-li s ním člověk, kterého Rosický dokonale nezná, nepustí si jej fotbalista k tělu. Znervózní, znejistí, je ostražitý, občas se při takovém rozhovoru nepatřičně zasměje v okamžiku, který nikomu jinému nepřipadá příliš vtipný. Působí to tak, jako kdyby se Rosický trochu násilně pasoval do role suveréna.
Přitom lidí, kterým se úplně otevře, je podle všeho jen pár: matka, otec a bratr, kteří mu vytvářejí zázemí, jeho přítelkyně... Dokonce ani jeho autorizovaný životopis s názvem Hvězdám v patách nepřinese žádné velké zajímavosti ze zákulisí jeho fotbalového či osobního života, natož překvapivé novinky. Většinou jen známé historky, které už předtím zveřejnily noviny. Rosický zkrátka málokoho pustí do svého světa.
Zatímco jeho reprezentační spoluhráč Milan Baroš dostává fanoušky svou bezprostředností a brankář Petr Čech si na své ochotě postavil vlastní marketing, Rosickému podobná schopnost chybí.
On sází na umění, které rozdává na trávníku. A díky němu je lehké si jej zamilovat. Jenže to logicky ocení příznivci fotbalu a ne patnáctileté slečny v Dortmundu, které hledají něco jiného, aby se v něm zhlédly. Třeba trochu větší srdečnost. I s tím je třeba počítat.
Už jsem všechno řekl
I novináři strnuli, když se jejich kolega z televize jednou Rosického nelogicky zeptal, zda za sérií jeho zranění nestojí špatná životospráva. Byla to neobratně formulovaná otázka, která ke všemu ani neměla opodstatnění.
Proto bylo pochopitelné, že Rosického naštvala. Muže, který dopředu přistupuje i k žurnalistům s nedůvěrou, jediný špatný dotaz zcela rozhodil. "Co mu na to asi tak mám odpovědět?" ptal se tehdy podrážděně pořád dokola.
Problém byl, že své rozladění dával ostentativně najevo ještě dlouho poté i ostatním reportérům: ti už z něj v ten den nedostali na nic kloudnou odpověď. Na vše jen stroze odsekával.
Ani když má přívětivější náladu, dvakrát velká zábava s ním není. "Na okecávání moc nejsem, nechte mě hrát," prohlásil nedávno v rozhovoru pro MF DNES.
Po jednom z tréninků na šampionátu zase odbyl žádosti o interview slovy, která pronesl, aniž zpomalil chůzi: "Já už jsem všechno řekl."
Prakticky celý rok hraje Rosický v cizině, ale novinářům až na výjimky málokdy zvedne telefon. Jednou ho však jednomu z kolegů překvapivě vzal právě v den, kdy dojednával v Londýně přestup do Arsenalu. Pro noviny mluvit nechtěl, ale s ním si ochotně povídal. Vypadalo to, jako by byl rád, že slyší v neznámém prostředí alespoň povědomý hlas.
Chodí s vicemiss, touží po klidu
"Rosický se rozešel s Kocurovou!" Tuhle zprávu před pár dny roztroubila bulvární média. Bez ohledu na to, že šlo o fámu, dostal se fotbalista na stránky tiskovin a k tomu jinak než díky fotbalu. Nikoliv poprvé. A Rosický dává výrazně najevo, jak je mu to nepříjemné.
Jenže si nepomůže: kvůli vztahu s bývalou vicemiss Radkou Kocurovou se stal z Rosického ostře sledovaný muž. A to nejen v souvislosti se sportem. On i půvabná rosnička z Novy s tím museli počítat, ovšem zdá se, že Radka tento druh popularity snáší mnohem líp.
Co je vlastně špatného na tom, že si Rosický pečlivě hlídá soukromí? Samozřejmě vůbec nic. Jenomže by měl počítat s tím, že dnešní fotbal stále víc prorůstá s showbyznysem. A z těch nejlepších hráčů, mezi které se Rosický řadí, jsou tak automaticky i významné celebrity. On však jako by to odmítal pochopit. Což je svým způsobem sympatické, ale rozhodně to kariéře neprospívá.
Poměrně výmluvný je pohled na Rosického, když je například v rámci reklamních aktivit donucen, aby vyšel před přihlížející na přehlídkové molo. Pokud po něm ještě k tomu kráčí s profesionální modelkou, je to viditelný kontrast: z dívky září naučený úsměv, z Rosického silné rozpaky. U jeho spoluhráčů není tento rozdíl zdaleka tak patrný.
Snad zatím jediné povedené reklamní fotografie nafotil drobný fotbalista pro oděvní firmu Steilmann. Rosický tehdy roztál, protože měl kolem sebe prostředí, které dobře znal. "Měl jsem fajn pocit a asi se to odrazilo i na fotkách," přiznal.
Schválně srovnejme s Rosického projevem i chování jiných českých fotbalistů stejného kalibru.
Pavel Nedvěd se vybraně a draze obléká, do Turína za ním létá jednou měsíčně kadeřník.
Milana Baroše pronásledují zástupy žen.
Petr Čech je magnetem na lukrativní reklamní smlouvy.
Tomáš Rosický je "pouze" výborným fotbalistou.
To je bez debat to nejdůležitější. Některým fanouškům, kteří vnímají fotbal spíše jako společenskou záležitost, to však nemusí úplně stačit.
Boj s řízkem
Divák na tribuně vstal a zakřičel: "Kluku, musíš jíst víc řízků!" Stalo se to v lednu 2001 při prvním zápase po Rosického přestupu ze Sparty do Dortmundu, na zimním halovém turnaji. Zdálo se, že se právě zrodila přezdívka pro hubeňoučkého záložníka.
Jenže... "Označení řízek mi nepřišlo zrovna vtipné jako pojmenování pro fotbalistu," vzpomínal Rosický ve své autobiografii.
Řízek? Není na tom přece nic až tak hanlivého. Jenomže fotbalista začal proti "řízku" bojovat a na jeho přání se přidali i lidé z klubu. "Snažil jsem se novinářům vysvětlit, že se Tomášovi přezdívka nezamlouvá," vylíčil mluvčí dortmundského klubu Josef Schneck. "Oni ji postupně přestali používat."
O Rosického fotbalovém umění si nikdo nedovolí polemizovat. Po této stránce na tom byl v Dortmundu ze všech fotbalistů nejlíp. Přesto lidé ve Westerburgu, kde měli na mistrovství světa Češi základnu, neskandovali v euforickém uvítaní Rosického jméno, byť by jim z německé ligy mělo být blízké.
"Nedvěd! Nedvěd!" volali, přestože Rosického kolega z národního týmu hraje italskou ligu. A když dělala MF DNES mezi občany Westerburgu anketu, koho z českých hráčů znají, říkala většina z nich, že útočníka Kollera. Na Rosického si nevzpomněl žádný oslovený.
Český trenér Karel Brückner si po vítězství 3:0 v úvodním zápase na šampionátu nad Američany sám vzal po tiskové konferenci slovo, což u něj není obvyklé. "Gratuluji Arsenalu k tomu, jakého získal hráče," pronesl pak do ticha. Myslel tím Rosického, střelce dvou gólů v zápase a nejlepšího muže na trávníku.
Rosický si na hřišti počínal jako obrovský mazák a lídr mužstva. Podle toho se dá soudit, že dospěl i psychicky. Platí to i mimo českou reprezentaci? Čili mimo prostředí, které dobře zná a cítí se v něm domácky?
Právě v londýnském Arsenalu se ukáže, zda je Rosický fotbalová extratřída. Bude to velký test. Má český hráč na to, aby jej zvládl?
Co se týká nohou, tak určitě. Pokud mu to vyjde, naplní přání svého, dnes už zesnulého dědečka. Ten mu hned po narození věnoval fotbalový míč a na něj napsal: "Tomášku! Já ti přeji v tuto chvíli, abys byl vždy plný síly. Neb celý svět ví dozajista, že narodil se fotbalista... "
