Vítejte v Kutaisi, šedivém gruzínském městě, kde ve středu večer česká jedenadvacítka podlehla Izraeli 0:1 a utekl jí postup do čtvrtfinále mistrovství Evropy
Izrael - Česko 1:0, trest za pasivitu, mladíci v závěru přišli o postup |
Od hráčů ani trenéra Suchopárka to doslova neuslyšíte, ale věřte, že tým by si stěhování z pohodového Batumi do rozpáleného vnitrozemského města rád odpustil. Když pomineme všechny logistické trable, pak určitě i proto, že Adjarabet Arena, kde Češi odehráli první dva zápasy, nabízela mnohem větší komfort než o poznání skromnější stadion Ramaze Šengelii.
Ovšem pozor: tušíte, po jaké legendě se tenhle zastaralý stánek vlastně jmenuje?
Šengelia, to byl nejen v Gruzii pan Někdo. Ve všech postsovětských zemích jeho jméno rezonuje, v osmdesátých letech patřil mezi fotbalové superhvězdy. Škoda pro něj, že se narodil ve špatné době a kariéru musel strávit doma v Gruzii: kdyby borec s jeho schopnostmi válel teď, určitě by se mu otevírala mnohem zajímavější budoucnost.
Suchopárek vzal vyřazení na sebe: Šetřil jsem hráče a prokoučoval zápas |
Věděli jste, že tenhle chlapík s vysokým čelem, vlnitými tmavými vlasy a trochu podmračeným pohledem skončil v roce 1981 sedmý v prestižní anketě Zlatý míč?
Vyhrál německý bomber Rummenigge, až za Šengeliou skončili velikáni jako Boniek, Hrubesch, Dalglish, Robson nebo Lato.
Bylo mu čtyřiadvacet, v superúspěšné sezoně vyhrál s Dinamem Tbilisi Pohár vítězů pohárů, v sovětské lize byl s třiadvaceti góly nejlepším střelcem, zářil i v reprezentaci, kde v říjnu pomohl dvěma góly porazit Čechoslováky v kvalifikaci o mistrovství světa 1982. Hurá ven?
Kdepak, tam ho papaláši pustili až ve dvaatřiceti, rok poté, co poprvé ukončil kariéru. Odkopal třináct zápasů za švédský druholigový Holmsund a šlus. Kariéra, která měla vypadat úplně jinak, byla u konce.
V pětapadesáti Šengelia zemřel na infarkt a dnes ho uctívají hlavně doma v Kutaisi, kde se v roce 1957 narodil a kde se fotbal naučil.
Bez urážky, ale pokud chcete vidět z Gruzie to hezčí, tomuto stotřicetitisícovému městu se raději vyhněte.
Zlomený Kaloč: Jen jsme čekali, než dostaneme gól. Na Němce už si nikdo nevzpomene |
Cesta z Batumi, kterou v pondělí absolvovali Češi, je ještě celkem příjemná: kolem silnice se nejdřív zvedají hory, pak míjíte stáda krav, občas se některá trhne a napochoduje přímo autům do cesty.
Ale jakmile se začnete blížit k okraji města, romantika je pryč. Rychle na vás může padnout deprese, když míjíte chátrající neomítnuté domky nebo vybydlené činžáky, ze kterých odpadávají kusy zdiva. Raději se nedívejte na balkony, které často zespodu plesniví a drolí se, aniž by tomu kdokoli věnoval pozornost – tady hrozí velký průšvih.
Nemluvě o všudypřítomné špíně a zápachu. V umolousaných obchůdcích či restauracích hygiena nikomu nic neříká, totéž asi platí i v pofiderních tetovacích salonech, na které narážíte téměř na každém rohu.
Šengeliův stadion, ač zvenku nenápadný, nakonec možná patří k nejmodernější městské zástavbě, protože kvůli Euru se převlékl do nového a prošel výraznou rekonstrukcí. Zůstal sice nezastřešený, ale jinak prokoukl, takže na starých fotkách ho téměř nepoznáte.
A místní velikán by tak aspoň na tuhle poctu jistě mohl být pyšný.
