Říkalo se, že Belgie a Řecko jsou slabí soupeři, ale přesvědčili jsme se, že to tak není. Belgie hrála dobrý fotbal, o hodně lepší, než když jsme ji před rokem v Příbrami porazili sedm nula. A Řekové nám taky pěkně zatápěli. Vedli jsme a mohlo to vypadat, že nehrají nic, ale jakmile vyrovnali, ohromně jim narostlo sebevědomí.
O Franci se vůbec nemusíme bavit, to je favorit číslo jedna. Určitě půjdou do finále a doufám, že my tam budeme s nimi.
Proti Francii jsme hráli úplně první zápas. Já jsem od začátku nenastoupil, šel jsem až na posledních třicet minut a to už bylo skoro rozhodnuto. Prohrávali jsme nula dva a já se taky moc nepředvedl.
Proti Belgii už to bylo lepší, spadla ze mě únava, kterou jsem cítil po finále Českého poháru, které jsem hrál proti Spartě den před odletem do Švýcarska. Prvních třicet minut, to už jsem byl já, už jsem se zase poznával. Vycházely mi ty moje kličky a patičky, ale ještě to pořád nebylo ono.
A pak přišel třetí zápas s Řeky. Po každém utkání se za výkon hodně kritizuju, ale z mého pohledu to byl můj nejlepší zápas na turnaji. Doufám, že forma roste a dnes večer proti Itálii vygraduje.
Jsme ve Švýcarsku dvanáctý den a už je to dlouhé. Z domova, kde mám těhotnou manželku, jsem ještě déle, protože před tím finále se Spartou jsme měli soustředění. Ale přesto bych si ten pobyt tady rád prodloužil minimálně do úterý, kdy se hraje finále. Stojí za to to tady vydržet a od ostatních spoluhráčů to cítím stejně.
Potřebovali jsme nějaké rozptýlení, takže bylo dobře, že jsme se stěhovali od Ženevského jezera do Basileje. Bydleli jsme na samotě, bylo tam ticho, že bylo slyšet spadnout špendlík. Teď jsem rád, když zaslechnu pod hotelem tramvaj nebo vidím projet auto.
