V Edenu, což je slávistický stadion, si s parťáky z klubu udělali tak trochu sparťanskou show.
Krejčí dal po půlminutě první gól, on sám za necelé dvě minuty druhý a Kuchta po přestávce už tak povedený večer na startu evropské kvalifikace ještě vylepšil.
„Tady jsme v reprezentaci, hrajeme za naši zemi a je jedno, jestli dá branku sparťan nebo slávista,“ přesvědčoval Čvančara.
Buďte si však jistí, že někde hluboko uvnitř musí jeho i ostatní sparťany takový scénář hřát. A pro reprezentačního trenéra Jaroslava Šilhavého je dobrá zpráva, že po letech, kdy těžil hlavně z dobrých výkonů a souhry slávistů, může využít i současného laufu Sparty.
Čvančaru, podobně jako například Davida Juráska ze Slavie, pozval před startem kvalifikačních bojů do reprezentace poprvé. A hned je oba nasadil do základní sestavy, což byl odvážný krok.
ZNÁMKOVÁNÍOhodnoťte výkon českých fotbalistů proti Polsku |
„Trochu mě zaskočilo, že jsem ani nebyl nervózní,“ líčil Čvančara po zápase. „Nevěděl jsem, jaké budu mít pocity. Čekal jsem ráno třeba nějaké mravenčení v nohou, ale nic takového.“
Možná i proto mu ani v reprezentačním dresu nescházelo nic z jeho obvyklé suverenity, s kterou aktuálně válí ve Spartě. Když se po necelých třech minutách odpoutal od stopera Kiwiora, zimní posily Arsenalu, a efektním „bekhendem“ tečoval do brány prudký centr od druhého z nováčků Juráska, Češi vedli už 2:0.
„Vidím, jaké centry dává Juras ve Slavii. My spolu navíc hráli i v jednadvacítce, takže o sobě víme, udělal to skvěle a já si pro ten balon šel,“ popisoval.
Povedenější start reprezentace v celé dlouhé historii nepamatuje.
Dva góly během prvních 3 minut dosud nikdy reprezentace nevstřelila (nejrychleji to zatím bylo 6 minut v zápase s Řeckem na ME 2012 v Polsku a ve stejném roce v přátelském zápase se Slovenskem).
„Že jsme udělali rekord? Na tom až tolik nesejde,“ tvrdí Čvančara. „Důležité bylo, že jsme do zápasu tak dobře vstoupili. Vletěli jsme na ně a pořádně je zaskočili.“
Ještě do poločasu navíc i Čvančara mohl český náskok ještě vylepšit, ale brankáře Szczesného z Juventusu nadvakrát nepřekonal.
„Měl jsem být agresivnější,“ vyčítal si. Při dorážce jsem se trochu bál, abych se nedostal do kontaktu s gólmanem. A ta první střela byla taková šudla. Měl jsem to tam dotlačit silou.“
Do gólmana v tísni pálil i zkraje druhé půle, než své místo na hřišti přenechal olomouckému Mojmíru Chytilovi. Svým výkonem však jednoznačně potvrdil, že v současné formě do národního týmu jednoznačně patří.
V týdnu na hotelu novinářům vyprávěl: „Reprezentační áčko je nejvíc a já se v něm chci udržet.“
Právem si věřil, že naváže na parádní formu ze Sparty, za kterou jen od zimy nasázel už sedm ligových branek. Mluvil o spolupráci s Kuchtou a obdivně, byť s lehkým vtipem hovořil i o hvězdě soupeře Robertu Lewandowském.
A přišel, Tomáši?
„Nepřišel,“ rozesmál se znovu po zápase, než vlastní fór dohrál do konce: „V kabině na něj ale pořád čekám a dres mám schovanej!“
