Jako jedenáctiletý kluk si to dobře pamatuju. Sedíme s tátou v obýváku, nedělní večer se pozvolna blíží k půlnoci, ale my nevnímáme nic. Žádný chladný vzduch, který na nás začíná táhnout z otevřeného okna, ani mámino okřikování: „Ztište tu televizi, já už chci spát.“ Dokonce i škubání ve zlomené noze, kterou mám obalenou sádrou, jako by mi najednou dalo pokoj.
Když jde na řadu ve třetí sérii Anton Ondruš, podíváme se na sebe s tátou a svorně si říkáme: „Ten nedá.“ Báli jsme se o něj. Ondrušovo až bohorovné sebevědomí působilo děsivě. I trenér Václav Ježek později prozradil, že tohle byl jediný okamžik, kdy měl malé obavy, ovšem nenašel odvahu Ondruše vyřadit ze seznamu střelců. Je totiž chybou to dělat u hráčů, kteří si věří.
Dějiny EuraŠedesát let platilo, že se fotbalové mistrovství Evropy koná každé čtyři roky. Když pandemie koronaviru pravidelný cyklus narušila, je ideální čas si připomenout kapitoly z historie šampionátu v seriálu, který připravují redaktoři iDNES.cz. 1960: Delaunayho sen, ukradená čepice a politická fraška |
A sebejistotou Ondruš oplýval. Postavil si míč, kousek od něj odcouval a ze dvou kroků poslal míč tvrdou placírkou doleva k tyči. Zatímco ostatních devět střelců se rozebíhalo z hranice velkého vápna, a Panenkovy první kroky se dokonce nevešly ani do záběru televizní kamery, Ondruš to udělal jako frajer - ze dvou kroků a přízemní střelou!
V tu chvíli už jsem nepochyboval.
Ačkoliv tomu nic nenapovídá, Ondrušův fotbalový život se nevyvíjel zrovna přímočaře. Od dvou let bydlel kousek od Tehelného pole, cestu ke stadionu Slovanu Bratislava měl přímo otevřenou, ne však do ligového áčka, kde byly pozice mezi útočníky obsazeny. Ano, Ondruš původně hrával útočníka. Jednou dokonce Hradci Králové nastřílel čtyři góly. Na stálé místo mu to ovšem nestačilo.
Zlom nastal s příchodem trenéra Jozefa Vengloše. Postavil totiž Ondruše do stoperské dvojice s rychlonohým Jozefem Čapkovičem. Zrodil se báječný tandem a Tono, jak se Ondrušovi říká, v něm mohl naplno rozvinout kupu fotbalových předností - přehled, výbornou hru hlavou, houževnatost, vitalitu.
Když se začal objevovat na mezinárodní scéně, zahraniční tisk o něm obdivně psal: „Ondruš je vysoký jako strom. Stojí majestátně v prostoru před brankářem a působí symbolem nepřemožitelnosti.“
Na své čtyřiadvacáté narozeniny, koncem března 1974, poprvé oblékl červený dres se lvíčkem na prsou. Dva roky poté už byl kapitánem. Když trenéři Ježek s Venglošem hledali někoho místo zraněného Pivarníka, vybírali ze čtyř možností. Se všemi hráči si promluvili a nakonec se rozhodli pro Ondruše. Správně vytušili, že právě on bude nejlepším vůdcem a vytvoří v mužstvu příznivé klima. To předznamenalo základ pozdějšího triumfu.
Fotografie československých fotbalistů na posledním soustředění ve Vysokých Tatrách před cestou do Bělehradu. Tam získal národní tým v roce 1976 titul mistra Evropy. Horní řada zleva: brankář Pavol Michalík, masér Růžička, Karol Dobiaš, lékař mužstva MUDr. Kundrát, Anton Ondruš, Dušan Galis, Jozef Čapkovič, Antonín Panenka, Zdeněk Nehoda, tréner Jozef Vengloš, Alexander Vencel, Ladislav Jurkemik. Dolní řada zleva: Jozef Móder, Marián Masný, Dušan Herda, Koloman Gögh, Ján Švehlík, Jaroslav Pollák, tréner Václav Ježek, Ján Pivarník, Ivo Viktor, Peter Slaný, František Veselý, Pavol Biroš, Jozef Barmoš.
Byla to doba velké rivality mezi Čechy a Slováky, v zápasech mezi Slovanem, Trnavou, Duklou nebo Brnem se jiskřilo od kopaček i od úst. „Bouchl jsem do stolu a řekl: Dost! Od teď v reprezentaci nepadne ani slovo o ligových zápasech. Tyhle pořádky jsme dodržovali, a proto nám to roky klapalo. Dodnes se kamarádíme,“ vzpomínal Ondruš v nedávném rozhovoru.
Slzy velkého šéfa: zlatý Bělehrad Ondruše pořád dojímá |
Soudržný tým, kde Češi patřili početně do menšiny, vyřadil v kvalifikační skupině silnou Anglii i Portugalsko, ve čtvrtfinále přešel přes Sověty s nebezpečným kanonýrem Blochinem.
Závěrečný turnaj čtyř nejlepších měl jasné favority, čekalo se opakované finále z mistrovství světa mezi Němci a Holanďany, případnou zápletku mohli přinést domácí Jugoslávci. O Čechoslovácích se moc nemluvilo.
Ondruš si v partě kamarádů vsadil na zlato. Každý dal do banku tisícovku, což byly v sedmdesátých letech velké peníze, skoro půlka průměrného měsíčního platu. Jako jediný věřil ve skrytou sílu mužstva a nemýlil se, vyhrál šest tisíc korun.
„Tono byl rozený lídr, uměl nás nabudit, ale také to jako první schytával od trenéra Ježka. Po nikom jiném se Ježek tolik nevozil jako po něm. Tono se však nikdy neurazil, uměl kritiku přijmout a vzít si z ní to dobré,“ jsou vzpomínky legendárního brankáře Iva Viktora. V Ondrušovi zůstávaly útočné choutky, rád se pouštěl na výlety dopředu, což někdy zavánělo rizikem a trenéři trnuli. Jindy mu blahořečili. Jako...
...jako v semifinále 1976 s Holandskem. Svatý Petr byl nemilosrdný, záhřebský stadion kropil celý den vodou, a když se zápas přiblížil, ještě přidal na intenzitě. Nad kapitánem Cruyffem podrželi pořadatelé deštník při zdravici před výkopem, zatímco Ondruše nechali bez povšimnutí. I tahle maličkost naznačovala, kdo má jakou úctu. Jenže na hřišti si ji získal někdo úplně jiný.
EURO 1976Vítěz: Československo |
Probíhala 18. minuta, když si na Panenkův centr z levé strany naskočil Ondruš a přesnou hlavičkou k zadní tyčce poslal Čechoslováky do vedení. Bránící van der Kerkhof byl krátký na 189 centimetrů vysoký maják.
Holanďané zapnuli na plné obrátky, obrana neměla chvilku na vydechnutí, Cruyff posílal do šestnáctky jeden centr za druhým. „V životě jsem se tolik nenahlavičkoval jako tenkrát,“ ukazuje nedávný sedmdesátník Ondruš s trvalým bydlištěm ve francouzském Thononu u Ženevského jezera, jak výjimečný zápas odehrál.
Přinesl mu i zlou chvilku, vlastní gól, kdy těžký a mokrý míč nešťastně srazil za Viktorova záda. „Příště si na mě dej lepší pozor,“ řekl mu na hřišti. Uměl odhadnout situaci - lepší je trochu zažertovat než propadnout panice.
Co se dělo dál, znají i prvňáčci fotbalových dějin. Zápas rozhodly dva góly v prodloužení, finále s Němci zase penalty. I v rozhodující den měl Ondruš vše pod kontrolou. „Vo finále sme preto, aby sme ho vyhrali,“ hřímal v kabině před výkopem. A když Hölzenbein v závěru základní hrací doby po neodpískaném faulu na Viktora vyrovnal na 2:2, místo gest frustrace na všechny kolem volal: „Chlapi, nič sa nedeje, hráme ďalej.“
A pak už se dělo to, na čem se před zápasem domluvil s Beckenbauerem - vyměnili si dres. A také se dělo, s čím málokdo počítal: německý Císař zůstal strnule stát pod čestnou tribunou a hořce zatleskal Ondrušovi, který zvedl k nebesům pohár mistrů Evropy.
Totéž si československý kapitán zopakoval dva dny poté na ruzyňském letišti. Svým způsobem to vypadalo trochu směšně. Ondruš tam pózoval v poněkud výstřední květované košili s krátkými rukávy, jeho typické havraní vlasy mu překrývaly uši a padaly do očí. Před narovnanou řadou komunistických pohlavárů v upnutých oblecích, připravených gratulovat, připomínal spíš rockovou hvězdu. On, jemuž pro elegantní styl hry přezdívali Beckenbauer východu, měl skutečně zaděláno na to být velkou hvězdu - fotbalovou.
Měl nabídku z Bayernu Mnichov i z dalších velkých klubů, ale byla jiná doba. Do ciziny mohli fotbalisté až po třicítce a za zásluhy. A tak Ondruš za nějaký čas po zlatém šampionátu místo Bayernu narukoval na vojnu do Banské Bystrice.
