Odešla mu jeho milovaná Line. Sedmiletá dcera, která už dál nedokázala čelit zrádné leukémii.
Když se za ní Vilfort během turnaje opakovaně ze Švédska vracel do dánské nemocnice, prý to byla ona, kdo mu před finále pošeptala: „Tati, chci, abys nastoupil a vyhrál.“
Potřebujeme náhradníka!
Ten příběh celé mužstvo zasáhl. Hodně ho semkl, možná posílil.
„Byli jsme si hodně blízcí, protože řada z nás začínala nebo stále hrála v Bröndby Kodaň. Znali jsme navzájem své rodiny, děti...“ vzpomínal Peter Schmeichel v dokumentu UEFA.
Vilfortovi se zpočátku od jeho blízkých nechtělo. Nemocnou Line na sklonku jara hospitalizovali, rakovina ji upoutala na lůžko a Kim na fotbal neměl pomyšlení.
Dějiny EuraŠedesát let platilo, že se fotbalové mistrovství Evropy koná každé čtyři roky. Když pandemie koronaviru pravidelný cyklus narušila, je ideální čas připomenout kapitoly z historie šampionátu v seriálu, který připravují redaktoři iDNES.cz. 1960: Delaunayho sen, ukradená čepice a politická fraška |
Až když ho lékaři ujistili, že dcera na léčbu reaguje dobře, nechal se přesvědčit - především manželkou.
Pro dánského trenéra Richarda Möllera Nielsena a celé mužstvo to byla pozitivní zpráva. Že se Vilfort připojil k týmu, brali jako signál, že se jeho dceři daří lépe.
A zároveň věděli, že s ním na hřišti budou na turnaji, na němž původně vůbec neměli startovat, silnější.
Byla to blesková akce. Překvapení.
Deset dnů před úvodním výkopem Dánové slyšeli: jedete na Euro jako náhradníci.
Kvůli tehdejší balkánské válce totiž Rada bezpečnosti OSN zmrazila veškeré styky s Jugoslávií, fotbal nevyjímaje.
A tak švédský šampionát ze dne na den přišel o druhý nejlepší tým kvalifikace, který i na turnaji myslel vysoko. Kádr měl postavený kolem úspěšného mančaftu Crvené zvezdy Bělehrad, jež v předchozím roce slavně získala Pohár mistrů.
„Vypráví se legendy, že nás ta informace zastihla někde na pláži, že jsme už byli rozlítaní po dovolených, ale to není pravda,“ ujišťuje Schmeichel.
Na turnaj jeli Dánové jako nejlepší tým z druhých míst v kvalifikaci, ve skupině shodou okolností skončili právě za vyřazenými Jugoslávci. A v momentě, kdy se o změně na začátku června dozvěděli, nebyli u moře, ale chystali se pohromadě na přípravný duel proti bývalému Sovětskému svazu, který dočasně vystupoval pod zkratkou SNS (Společenství nezávislých států).
Ani zdaleka se ovšem necítili připravení na velký šampionát.
Vždyť i John Jensen, jeden z dánských finálových střelců, po letech vyprávěl: „Zcela upřímně jsme si mysleli, že po třech zápasech balíme a jedeme domů.“
Zvlášť, když kvůli sporům s trenérem chyběl v kádru hvězdný Michael Laudrup, opora Barcelony. A když pak tým na turnaji v prvních dvou duelech nedal žádný gól, remizoval s Anglií a těsně padl s pořadatelským Švédskem, nikdo by si na fotbalový happyend nevsadil.
#Denmark (1992):
Peter Schmeichel, Lars Olsen, John Jensen, John Sivebæk, Torben Piechnik, Kim Christofte;
Flemming Povlsen, Brian Laudrup, Kent Nielsen, Henrik Larsen, Kim Vilfort. https://t.co/FQLHk9Oa1R
Do obou zápasů tenkrát zasáhl i Vilfort, ofenzivní záložník s osmnáctkou na dresu, jemnými kudrlinami a osobitým knírkem. V týmu patřil k těm zkušenějším, bylo mu devětadvacet let, zažil i předchozí evropský šampionát, reprezentoval pravidelně. V létě 1992 to ale pro něj muselo být přetěžké. Nedařilo se mu. Sžíraly ho starosti o nemocnou dceru, jejíž stav se navíc během turnaje opět zhoršil, a on se proto po druhém utkání vrátil domů.
Tenkrát byl přesvědčený, že definitivně.
Euro 1992Vítěz: Dánsko |
Ostatně od Dánů se po úvodních výkonech mnoho nečekalo, byť v unikátní situaci v jejich skupině měly před posledním zápasem šanci na postup všechny čtyři týmy. Dánové potřebovali zdolat favorizovanou Francii a zároveň věřit, že domácí skolí Anglii.
Obě severské země vyhrály 2:1.
Vilfort u toho nebyl. Zůstal s rodinou a sledoval, jak jeho náhradník Henrik Larsen střílí důležitý gól proti Francii, první dánský na turnaji. I proto už Vilfort na návrat nemyslel, nechtěl narušit vítěznou náladu v mužstvu a zabírat místo hráči, který byl ve formě. Jenže: zase ho přemluvili.
Trenér Möller Nielsen našel v semifinálové sestavě proti Nizozemcům místo oběma - a byla z toho senzace. Dánové vyřadili obhájce po penaltovém dramatu a Vilfort, který už nastoupit nechtěl, jeden z pokutových kopů sám proměnil.
V magazínu These Football Times později vzpomínal: „Byl to jeden z nejlepších zápasů, do kterého jsem kdy zasáhl.“ Navzdory traumatu, které prožíval.
Hned po semifinále se znovu vydal za rodinou.
O zlato s Německem
V Dánsku mezitím vrcholilo fotbalové nadšení. Poté, co národní tým vyřadil obletované nizozemské hvězdy posledních let v čele s Van Bastenem, Gullitem či Bergkampem, ho ve finále čekalo Německo, poslední světový šampion.
Na ten zápas se znovu vrátil i Vilfort, který se k týmu stihl připojit až pár hodin před výkopem. Sama nemocná Line ho prosila, aby do finále nastoupil.
A musela být pyšná.
Kim Vilfort secures Denmark's win over Germany in the Euro '92 final. #Greatest90sEuroGoals
https://t.co/NSNXMpGxYg
Běžela osmasedmdesátá minuta, Dánové už o gól vedli. Střídající Christiansen vyhrál vzdušný souboj uprostřed hřiště, míč zachytil před šestnáctkou právě Vilfort, krátkou kličkou do středu hřiště si obhodil jak kapitána Brehmeho, tak dotírajícího Helmera, a levačkou, svou slabší nohou, překvapil brankáře Illgnera. Ten se nestačil složit ke své levé tyči, od které se balon odrazil do sítě.
Bylo to 2:0. Hotovo.
Přes všechny těžkosti z Vilforta na okamžik vytrysklo štěstí. Rozzářil se, upřímně zaradoval a nadšení spoluhráči na něj takřka okamžitě naskákali.
Věděli, že Vilfort právě dopsal kouzelnou dánskou pohádku. I když pro něj osobně měla brzy bohužel tragické pokračování.
