Nemuselo se to měnit přes dva roky, přesně jedenadvacet zápasů. „Žízeň ... a, ja, ja, ja, jaj,“ dunělo kabinou.
Vítězné skladby, to je jen jeden z mnoha zvyků, na které si potrpí fotbalová reprezentace. Dokud na šampionátu neprohraje, „pojede“ na Stratovarius.
Přiblížilo se čtvrtfinále s Dánskem. Na co nesmějí pověrčiví hráči zítra zapomenout, aby vítěznou šňůru nepřetrhli či nezakřikli?
Obránce Ujfaluši musí vyběhnout s čelenkou, již mu šila manželka Kateřina, záložník Šmicer si musí jako první nazout pravou kopačku. „Když si nejsem jistý, která byla první, radši se zuju a začnu znovu,“ říká.
Vysoký útočník Lokvenc si zase z pověrčivosti plivne do chráničů na holeně, aby se nezranil. „Funguje to už deset let,“ tvrdí s úsměvem.
Rychlík Baroš zase nemění kopačky. Když na jaře dostal svítivě modré, hned v prvním utkání vstřelil gól. Dozlatova zbarvené putovaly do skříňky: „Nevyndám je, dokud se mi bude dařit.“
Ještě rozcvička a může začít zápas. Vlastně ještě ne. Nezapomeňte!
Jako předposlední vyjde na hřiště vysokánský Koller, tak je to přece vždycky. A za ním malý Poborský. Udělá pár rychlých poskoků, sáhne pravou rukou na trávník, pokřižuje se a políbí snubní prstýnek. Rosický ještě při hymnách hledá očima rodiče na tribuně. Když uvidí tátu, hned je klidnější.
V zápase už rituály neexistují.
A pak? Když se vyhraje, kabina znovu burácí. Jen finský metal vystřídá tradiční český pokřik: „Cigi caga, cigi caga...“