Jeden klub, jedno tělo, jedna duše. Ústecký fotbal, to je víc než jen parta. Když o druhém postupovém zázraku vypráví stoper Michal Valenta, cítíte to: tohle už je skoro rodina.
A pokud někdo nový nectí její pravidla, kmotři se rozzlobí. "Ale když nováček uvidí naštvanýho Džubiho (Džubana), tak ta naše pravidla přijme každý," zubil se Valenta v narážce na svalnatého parťáka z obrany. Víkendová výhra nad Vlašimí katapultovala Ústí po roce zpátky na prvoligovou scénu.
Snad každého jste osprchoval šampusem, při oslavách jste řádil.
Asi je to můj poslední postup, bude mi 35, potřebuju si ho užít. Pro tohle jsme pracovali.
Co za tím stojí?
Neřekl bych co, ale spíš kdo. Stojíme za tím my, my v Ústí. V těchhle skromných podmínkách, co tady už dlouho máme, dvakrát postoupit, to je odpověď na všechno. Nejsme primadony, vidíte, co tu stojí za auta, jací asi jsme. Ve vší skromnosti si úspěch užíváme.
Movitější kluby se nemohou z 2. ligy vyškrábat. Čím to?
Na nás nebyl vytvořený vůbec žádný tlak. Nikdo z vedení nepřišel, aby řekl: Musíte postoupit, nesmíte dělat tohle. Za těch x let to nepamatuju. Netlačíme na sebe. Co si uhrajeme, to si uhrajeme. Když ne, řekneme si sami, že jsme hloupí, že jsme udělali tyhle a tyhle chyby.
Ani loňský sestup z nejvyšší soutěže vás nesložil. Jak to?
Tady je základ furt stejný, doplňuje se různýma klukama. Nehrajeme na postup, nehrajeme na sestup. Snažíme se o svůj fotbal. Pokud to jde a držíme se nahoře, nebudeme od toho upouštět. Ale budeme hrát pořád svůj fotbal. Když vlezeme do ligy, osobně si myslím, že i tam budeme hrát to samé. A buď to půjde, nebo nepůjde.
Ale minule to nešlo, skončili jste v 1. lize poslední.
Jenže to jsme zvolili trošičku jinak. Chtěli jsme předvádět moc hezký fotbal. Teď na jaře jsme krásně nehráli, to nezastírám, ale bylo to účelnější. Pokud na to vsadíme v lize, ani bychom sestoupit nemuseli. Pokud se tam dostaneme...
Narážíte na nevyhovující stadion. Cítíte bezmoc, že vás svaz či kluby do 1. ligy nemusí pustit?
Žádná bezmoc. My postoupili, dostali jsme se tam, to je směrodatné. Jen tohle máme v hlavách. Neberu to tak, že tam nejsme.
Vy, Džuban, Novák, Martykán, Dvořák. Jak vlastně funguje jádro vašeho týmu?
Dokážeme si to s každým vysvětlit. Když někdo přijde, řekneme mu, jaká jsou tady pravidla. Buď je přijme, anebo ne; pak mu to dáme najevo. Ale on je většinou každý přijme, když uvidí naštvanýho Džubiho v šatně.
A jak ta pravidla vypadají?
Ne že by nám museli leštit kopačky. Ale jsou věci, o které se musí mladí kluci starat a prostě budou. A my je podržíme na hřišti. Třeba Lácha, talent, taky se mu extra nedaří, a pořád hraje. Nejsem zastánce, když se někomu nepovede jeden zápas, aby okamžitě stál. K čemu? Dobře, nepovedou se ti tři čtyři utkání, tak si půjdeš sednout a budeš čekat.
Jak do vaší fotbalové "rodiny" zapadají trenéři Habanec a Fousek?
Do kostry počítám i trenéra a hlavně asistenta. My se tmelíme dohromady. To je zákon padajícího lejna. Od trenéra počínaje, pak to jde na starší, ti to přenesou na mladší a dohromady všichni to musíme přenést na lidi. Tady to takhle funguje. S trenérem jsme jedna parta, funguje to už čtyři roky. Ale samozřejmě, je tam respekt, musíme ho poslouchat.
A vedení klubu?
Pokud máme nějaké připomínky, nikdy jsme nezažili, že by nám nevyhověli. Nikdo nám nezabouchne dveře, že by řekli, že nové balony nebudou. Kdokoliv i z mladých půjde za manažerem Standou Pelcem, za trenérem, nikdo mu neřekne: Uhni.
