Zbyněk Vondráček je pilířem zadních řad fotbalistů druholigového Baníku Sokolov, jeho o čtyři roky starší bratr Marek basketbalový rozhodčí. Pochází z Peček a sejdou se, když starší rozhoduje utkání ŽBL v Karlových Varech.
Jaké byly sportovní začátky?
Marek: V žácích jsme hráli fotbal za Pečky, oba v útoku. Já byl rychlejší, Zbyněk techničtější. Dělal jsem i atletiku a hlavně hrál basketbal. Žákovskou a dorosteneckou ligu za Sadskou. Ve fotbale jsem začal v brance, jednou se trenér rozhodl, že mě postaví do útoku a hned jsem dal dva góly. Ovšem k basketbalu mě to táhlo víc.
Zbyněk: K fotbalu jsem se dostal sám, spíš mě přivedl táta. Chodil jsem si hrát u hřiště v Pečkách, zalíbilo se mi, jak tam hrají fotbal a přidal se. Basketbalové a fotbalové hřiště bylo v jednom areálu, brácha chodil na basket a já na fotbal. Jednou se nám zranil útočník, bylo nás málo, a tak jsme řekli bráchovi, ať to jde zkusit. Sešli jsme se tam náhodou. Byl rychlý, ale byl dřevák.
Jak se dál vyvíjely vaše kariéry?
Marek: Ve fotbale jsem byl ještě chvíli v dorostu Bohemians, to byla sezonní záležitost, táhlo mě to k basketbalu. Brzy jsem se rozhodl, že budu rozhodčí, už ve čtrnácti a půl roce jsem si udělal III. třídu rozhodčího a potom to šlo rychle. Po roce jsem už pískal české soutěže, za další II. ligu a po dalších třech letech I. ligu. Zanedlouho jsem se dostal do nejvyšší mužské soutěže a s tím i ženské.
Zbyněk: Z Peček jsem šel do Čáslavi hrát žákovskou ligu. Potom do Boleslavi na školu a hrál tam dorosteneckou ligu. Po dvou letech jsem šel do Slavie, kde jsem byl osm roků. Potom do Varnsdorfu, do Varů a jsem v Sokolově.
Jak se dívali rodiče na to, že oba sportujete?
Marek: Samozřejmě že byli rádi, že se neflákáme. Táta hrál fotbal, a tak se logicky víc zajímal o Zbyňka a jezdil s ním na zápasy. Po přechodu ze žáků jste se rozešli. Sledovali jste dál kariéru toho druhého? Marek: Stále jsme bydleli u rodičů v Pečkách a, tak jsem věděl, kde Zbyněk je jak se mu daří. On je flegmatik, a kdyby měl víc ctižádosti, mohl hrát třeba i nejvyšší soutěž.
Zbyněk: Basket mě moc nelákal. Já v té době nesledoval ničí kroky, měl jsem problémy sám se sebou. Nebyl jsem hodné dítě, měl spoustu jiných zájmů, a tak jsme se moc nesledovali.
Marek Vondráček.
Zbyněk Vondráček
Zbyněk se v prvním utkání této sezony nešťastně zranil hned v úvodu. Jak vám bylo, když jste se to dověděl?
Marek: To se může stát v každém sportu. Nemyslím, že v basketbalu by to bylo jiné. Byla to hrozná smůla, ještě navíc srážka se spoluhráčem. Volal jsem mu, podle prvních prognóz to vypadalo hrozně špatně, ale dopadlo to velmi dobře.
Největší zážitky z činnosti, kterou děláte?
Marek: Rozhodčí se nikdy nikomu nezavděčí, největší odměnou je když po zápase za vámi přijdou oba trenéři a poděkují. Největším zážitkem pro mě bylo čtvrtfinále mužské ligy Opava – Děčín, kde byla vyprodaná hala, dva a půl tisíce diváků, to se píská samo. Mám i jeden exotický. Pískal jsem v Bejrútu finále Libanonské ligy, tam to bylo dost nebezpečné, ale přežili jsme.
Zbyněk: Zážitků mám spoustu, rád vzpomínám na Slavii, tam jsem okusil dospělý fotbal. Jeli jsme do Hanoje do Vietnamu hrát s jejich reprezentací, výborný zážitek. Hrál jsem za áčko pohár v Hlučíně a tři dny na to jsem jel na ligu do Příbrami na lavičku.
Co vaše vlastní rodiny?
Marek: Před čtyřmi měsíci jsem se oženil, mojí ženou je Michaela Muchová, bývalá hráčka Karlových Varů a nyní Trutnova. Seznámili jsme se zajímavě, pískal jsem ve Varech duel s Valosunem a ona byla na hřišti dost problémová. V dalších zápasech jsem si na ni dával pozor a nakonec si na mě sehnala číslo a sama mě oslovila.
Zbyněk: Já jsem ženatý pět let, moje žena je přímo z Peček, bydlí od nás tři sta metrů. Znali jsme se od mala.
