Ukazuje na sklenici s čistou vodou a citronem a mixem češtiny se slovenštinou vypráví o tom, že si teď vlastně žije jako král. „Podívej se na tohle. Já tady piju vodu ze sklenice. Ve světě, odkud pocházím, lidé často pijí vodu rukama z kaluže. V Česku si teď žiju skvěle. Nic mi nechybí. Mám byt, mám co jíst. Vy jste na to všechno zvyklí a berete to normálně. Pro mě je to všechno skvělé,“ vypráví třiadvacetiletý Elvis Mashike Sukisa.
Rodák z konžské Kinshasy se vydal v patnácti letech do Evropy. Za fotbalem, který měl pomoci jemu i jeho rodině k lepšímu životu. Jeho cesta byla zatím hodně trnitá. Vedla přes Ukrajinu, jih Slovenska a zatím poslední zastávku má v Česku.
Elvis Mashike Sukisa(23 let) Narodil se 6. června 1994 v konžské Kinshase. Pochází ze sedmi dětí a ze všech sourozenců byl nejmladší. V patnácti letech odešel do Evropy, aby hrál fotbal. Po dvou letech v ukrajinské Oděse se dostal na Slovensko, kde žil, studoval a hrál fotbal v nižších soutěžích za Galantu, Ružinou, Sereď, Zvolen i Zlaté Moravce. V zimě letošního roku přišel do Prahy. Teď hraje za České Budějovice. Vedle rodné konžštiny se domluví francouzsky, rusky, slovensky i česky. |
Právě sem na začátku roku přišel. A zažívá tady vrchol svého snažení. Hraje profesionálně fotbal.
Po půl roce ve třetí lize, kde za Loko Vltavín nastřílel dvanáct gólů, po něm sáhly České Budějovice, které hledaly útočníka. Tenhle tah se vyplácí. Mashikemu i klubu, který je první v druholigové tabulce.
„Dynamo je nejlepší klub ve druhé lize. Je úplně profesionální. Má skvělé zázemí. A město se mi líbí. Je takové klidné, když to srovnám s Prahou. Ale zase úplně jiné než třeba města na Slovensku. Tam lidé žijí úplně jinak,“ popisuje.
Slovensko hraje v životě Elvise Mashikeho důležitou roli. Díky němu se mohl usadit v Evropě. „Hrál jsem fotbal v akademii, která byla součástí školy v Kinshase. Přivedli mě k němu rodiče. Hrát dobře fotbal znamenalo dostat se na dobrou školu,“ vysvětluje.
Druhý otec na Slovensku
Po základní škole stál před rozhodnutím, co dál. A chtěl se vydat hrát fotbal do Evropy. „Chtěl jsem jet do Francie, ale říkali nám, že nedostanu víza, abych se tam dostal,“ vypráví. „Nakonec jsme narazili na člověka, který nám říkal, že zařídí víza na Ukrajinu, kde to jde, a že tam budu fotbal hrát.“
Víza dostal a první zastávka v Evropě tak byla ukrajinská Oděsa. Když na pobřeží Černého moře dorazil, zjistil, že všechno není růžové. Víza měl, ale podmínka, aby mohl zůstat, byla, že bude studovat. O fotbale ani zmínka.
Tak začal chodit do školy, naučil se rusky, bydlel na ubytovně v komunitě dalších Afričanů a do toho si přes známé sám zařídil, že bude trénovat a hrát v mládežnických kategoriích klubu Černomorec Oděsa.
„Život na Ukrajině byl dost těžký. Neměl jsem peníze a často ani nic k jídlu. Vím, jaké je to spát někde venku. Vydržel jsem to dva roky a pak jsem se vydal pryč,“ vzpomíná na svůj šestnáctý a sedmnáctý rok v životě.
Jeho snem bylo hrát profesionálně fotbal v Evropě a toho se nechtěl vzdát. Sedl na vlak směr Slovensko, kde se mu posléze povedlo získat azyl. „Potkal jsem jednoho člověka, který mě zavedl k Peteru Paškovi. A ten se mě ujal. Všechno mi zařídil. Je to takový můj druhý otec a jsem mu vděčný,“ dodává Elvis Mashike.
Na Slovensku žil v Galantě. Chodil do školy, hrál fotbal v nižších ligách a na chvíli se dostal i do prvoligových Zlatých Moravců.
S trenérem ve fitness
Letos v zimě se pak objevil v Praze. „Bratr mojí přítelkyně žije v Praze a ona mi nabídla, abych za ním zajel a že bych tady mohl najít místo, kde bych mohl hrát. Dorazil jsem do Prahy. Chodil jsem trénovat, běhat, do fitness-centra a tam jsem potkal jednoho trenéra, kterému jsem říkal, že jsem tady, abych hrál fotbal. A jestli neví o místě, kde bych mohl trénovat,“ dodává.
DotazníkCo vám udělalo v poslední době radost? Co vás štve? Na co se nejvíc těšíte? |
A světe, div se. Večer už si Mashike telefonoval s Martinem Frýdkem, koučem třetiligového Loko Vltavín, aby přišel na trénink, že se uvidí.
Mashike trenéra přesvědčil a ve Vltavínu se chytil. Začal i dávat góly. „Nehledal jsem fotbalové agenty. Říkal jsem si, že když budu na sobě pořádně pracovat a hrát dobře, tak přijdou sami,“ vypráví. A tak se také stalo. Po půl roce v ČFL už se stěhoval výš.
Afričané si myslí, že v Evropě je ráj
Když se Elvise Mashikeho zeptáte na jeho sny, nepronáší velkolepá prohlášení. Nemluví o francouzských, anglických nebo španělských ligách. Nejdůležitější je podle něj to, aby byl člověk šťastný a spokojený. Všechno ostatní přijde samo. „A taky je potřeba tvrdě makat. Já jsem makal, makal a makal. I proto se mi povedlo dostat až sem,“ upozorňuje s tím, že i teď si přidává každý den po tréninku a večer chodí sám běhat.
Druhou věcí, která mu v životě hodně pomohla, je podle něj jeho přátelská povaha v kombinaci s tím, že se dokázal všude rychle naučit místní řeč. Dnes mluví francouzsky, rusky, slovensky a česky. Vedle toho připomíná i rodnou konžštinu. „Můj otec mi říkal, že v cizí zemi je nejdůležitější, abych se rychle naučil řeč. Že pak všechno půjde mnohem snáz,“ uznává. „Navíc moje výhoda je, že mám rád lidi a legraci. Rád chodím mezi lidi a rád se s nimi bavím. Nevidím důvod, proč být naštvaný, když žiju tam, kde teď žiju,“ dodává.
To se mu právě hodilo na Ukrajině, kde se dokázal poměrně rychle zorientovat. Právě v Oděse podle něj žije silná africká komunita. „Ale já jsem rád chodil mezi místní. Chodil jsem běhat, trénovat, bavil jsem se s nimi a to mi pomohlo. Když někdo zůstává na ubytovně, je pak pro něj těžké se sžít s prostředím,“ přidává svůj pohled.
Evropa je podle něj v představách většiny Afričanů rájem. Každý se do ní chce dostat. „Lidé u nás mají představu, že v Evropě jen vyjdete na ulici a máte peníze. Jenže tak to není. Je potřeba tvrdě makat,“ vykládá. O tom se koneckonců sám přesvědčil. A svou rodinu, která se mu složila na cestu do Evropy i tím, že prodala byt, se snaží podporovat a posílá jim peníze.
