Jejich rukama prošly nástroje za miliony. Řemeslo je živí už sto let

Rendlovým patřily za první republiky dva vyhlášené obchody s klavíry. Prodávali nové nástroje i renovovali použité. Řemeslo v rodině přetrvalo celé století. Ferdinand Rendl a jeho syn Jan dnes mají dílnu a obchod na okraji Prahy a patří k největším odborníkům v Česku.

Když vstoupíte do obchodu Rendl Piana v Písnici, je vám jasné, že tady uslyšíte ty nejčistší klavírní tóny. Piana tu stojí vyleštěná a navoněná, jako by je teprve před chvilkou přivezli z továrny. Přitom některé pamatují i 19. století. "Tohle je nové?" ptám se obou klavírníků, když se dotýkám krásného černého křídla. "Ne, ne, je z roku 1938. Bylo ale v dobrém stavu, málo hrané. Stačilo ho jen seřídit, vyčistit a je ve výborné kondici," říká Ferdinand Rendl, kterému prošly rukama nástroje významných českých hudebníků i klavíry většiny koncertních síní.

Ferdinand Rendl

Je majitelem obchodu a dílny Rendl Piana v Písnici. Je předsedou Českého klavírnického svazu a je držitelem evropského diplomu klavírního technika.

Jeho syn Jan pokračuje v rodinné tradici a věnuje se také řemeslu klavírníka.

Co klavírník dělá? Mnoho lidí vaše řemeslo nezná.
Musí umět nástroj postavit, seřídit, opravit a musí ho umět i naladit. To chce opravdu dlouholetou praxi. Jsme tak trochu truhláři, zámečníci i lakýrníci v jednom. Na začátku 20. století měl piano doma téměř každý, dnes je to spíše okrajová záležitost, takže máte pravdu, že spousta lidí neví, co děláme. Dokonce, když syn píše e-mail, tak mu Word slovo klavírník podtrhne červeně, jako že vůbec neexistuje.

Řemeslu se vaše rodina věnuje už čtvrtou generaci. Jak to začalo?
První písemný dokument máme z roku 1911, kdy moje babička měla obchod s piany na Vinohradech. V roce 1924 můj děda koupil pro firmu Petrof dům v Rytířské ulici v Praze. Měl výhradní zastoupení této firmy pro Československo a prodával převážně nová piana. Otec, který se vyučil klavírníkem u Petrofu, se rozhodl věnovat spíše opravám a renovacím. Odjel na stáže do Anglie a do Německa, a když se vrátil, osamostatnil se a otevřel si obchod o kousek dál, ve Vodičkově ulici.

Takže si vlastně konkurovali?
Matka si z toho dělala legraci, že si navzájem kradou zákazníky. Trvalo to do znárodnění. Pak to všechno skončilo. Bylo to rychlé a tvrdé. Ačkoliv se měli zaměstnanci u mého dědečka dobře, jeden za ním přišel, řekl, ať odevzdá klíče od obchodu a jde si svou cestou. Vzal to statečně a odešel na venkov. Naopak pro otce to byl šok. V té době měl 13 zaměstnanců, jeho podnik byl největší v republice. Měl hodně klavírů rozpůjčovaných po lidech, tak se je snažil zachránit. Ale ne všechny mu lidé vrátili.

Co bylo potom? 
Všechny hudební živnostníky sloučili do družstva, které mělo jedno vedení, ale různé provozovny. Takže i můj táta se stal vedoucí provozovny na opravu pian.  

K němu jste pak nastoupil i vy na praxi. 
Po maturitě jsem chtěl jít na vysokou školu, ale neprošel jsem třídním výběrem, a tak jsem se šel učit řemeslo ke svému otci. Byli tam tehdy i mistři, kteří pracovali ve Vídni, hodně mě naučili. 

V 70. letech jste změnil zaměstnavatele. 
Poté, co tatínek zemřel, jsem šel pracovat na Akademii múzických umění a do Pražské filharmonie. Půl roku před sametovou revolucí jsem si otevřel vlastní dílnu. Bylo možné provozovat služby obyvatelstvu. Sehnal jsem přes známé nebytový prostor a začal podnikat. 

Po revoluci jste získal původní stroje svého otce. 
Chtěl jsem nárokovat věci, které otci vzali, ale řekli mi, že si musím odkoupit veškeré zařízení celé klavírnické provozovny, jak tam stojí a leží - buď vše, nebo nic. Tak jsem si půjčil peníze od Českého hudebního fondu.  Něco jsem vyhodil, ale na těch otcových strojích pracujeme dodnes. Po revoluci jsem měl hodně práce, jednu dobu měla dílna i osm zaměstnanců. Začínala u mě tehdy i řada absolventů Deylova ústavu (konzervatoř a ladičská škola pro zrakově postižené - pozn. red.) a teď jsou vážnými konkurenty. A víte, kolik roků u mě celkem všichni pracovali? Vypočítal jsem to na padesát let.

Pak jste svou dílnu stěhoval různě po Praze, až jste nakonec před šesti lety získal prostory tady v Písnici. 
Koupil jsem tu pozemek. Vše teď máme pod jednou střechou, dá se sem bez problému přijet, vyložit, naložit. To bylo v prostorách v centru Prahy vždy komplikované. Jde o rozměrné nástroje, které váží i půl tuny. 

Před pár lety se k vám přidal syn, už čtvrtý klavírník v rodině.
Rozhodl se pokračovat v tradici, i když původně měl asi jiné plány. Udělal maturitu na obchodní škole a po ní šel nakonec stejně jako já na učební obor do Hradce Králové. Myslím, že ho přesvědčila ta všechna poděkování od zákazníků a vyznamenání z výstav. Nic nepotěší víc než zákazník, který řekne: "To je nádherná práce, já ten svůj nástroj nemohu ani poznat, nevyměnili jste mi ho?" Zrovna teď ale není ideální doba pro naše řemeslo.

Zákazníků ubývá? 
Spíše ubývá klavírů, které můžeme odkoupit, repasovat a pak dál prodávat. Kvalitní nástroje se u nás vyráběly do války, pak už to nestálo za nic. A tyhle staré klavíry pomalu docházejí. Takže se budeme muset posunout k prodeji nových nástrojů. Jednáme teď s německou firmou o zastoupení pro český trh. Ale i v tomto sektoru jsou podmínky tvrdší než v minulosti. Například dříve výrobci půjčovali do svých zastoupení piana zdarma, aby si je zákazníci mohli vyzkoušet, teď už si je musíme rovnou koupit. 

Může se hodit

Vyberte si z nabídky volných pracovních pozic na jobDNES.cz

Zaujměte potencionálního zaměstnavatele kvalitním životopisem. Vygenerujte si jej zdarma na jobDNES.cz

Kdo vyhledává vaše služby nejčastěji?
Muzikanti, také různé agentury, hudební školy, nahrávací studia i velvyslanectví. A pak hodně prodáváme lidem, kteří shánějí nástroj pro své děti, které hrají na klavír. Setkávám se s různými zákazníky, od méně majetných babiček, které si s námi mile popovídají a ještě připraví oběd, až po majitele honosných sídel.

A kolik takový repasovaný klavír stojí? 
Pianino stojí kolem 50 tisíc, nové od 100 do 700 tisíc korun. Repasované křídlo začíná na 150 tisících korunách, nové nástroje jdou i do milionu a půl. 

To je hodně peněz...
Také nástroje pronajímáme, buď krátkodobě třeba na nějaký koncert, nebo právě pro žáky uměleckých škol i na několik let. Ceny za pronájem začínají na necelé tisícikoruně za měsíc. Tu částku za pronájem pak zákazníkovi, pokud si nástroj odkoupí, z celkové ceny odečteme. 

Hrajete vy sami na klavír? 
Učili jsme se oba pár let v hudební škole. Je to rozhodně výhoda, když umíte hrát, ale velcí muzikanti nejsme. Jsme spíše doktoři, kteří musí poznat, co tomu nástroji je, proč je třeba líný, tupý, ostrý nebo pomalý. 

A jaké jsou nejčastější neduhy? 
Nejvíce opotřebené bývají všechny plstěné věci v mechanice nebo bývá i prasklá rezonanční deska. Vyrábíme nové struny, kladívka, prostě všechno. Dokážeme opravit i části ze slonové kosti - to je dnes vzácnost, protože ze slonoviny se už nesmí vyrábět. Náročné bývají povrchové úpravy historických nástrojů, které se nemohou stříkat, ale musí to být ruční politura.

Jak dlouho taková oprava klavíru trvá?
Zhruba měsíc a někdy i déle. 

V současnosti máte čtyři zaměstnance a opět patříte k největším firmám v České republice. Je konkurence ve vašem oboru velká?
Je nás asi stovka klavírníků, ne všichni jsou ale mistři svého oboru. Někdy se k nám dostane nástroj, který je neodborným zásahem zničený. U nás tento obor upadá. Ředitel Střední uměleckoprůmyslové školy hudebních nástrojů a nábytku v Hradci Králové, která jako jediná škola v republice klavírníky připravuje, si stěžuje, že nejsou žáci. A musím to potvrdit, protože k nám už léta posílá studenty na praxi. Možná bude muset obor zavřít, a to by byla škoda. V zahraničí, například v Německu, jde o uznávané řemeslo.