Ester Engelová stojí za značkou Esterstyl. Jde o rodinný podnik: „Já mám nápady a můj muž je většinou dotáhne k dokonalosti, “ říká šperkařka.
Jaké šperky si dnes lidé kupují a jaké jsou trendy?
Trendem jsou jednoduché elegantní šperky, my tomu říkáme neokázalý luxus. Šperk vypadá jednoduše, ale přitom má vsazený kámen za 300 tisíc korun. Aby se mohl nosit na velkou společenskou událost, kde dáma potřebuje vypadat reprezentativně, ale zároveň se hodil ke kostýmku na obchodní jednání nebo na nákup v supermarketu na malém městě. Okázalé šperky se už dnes nenosí. Nejvíce mají klienti zájem o bílé zlato a diamanty. Barevných kamenů se ale Češky bojí, i když o barevné safíry začínají mít zájem. Nově pracujeme s ručně broušenými perlami.
Jak se prodeji šperků daří?
Nejvíce prodáváme před Vánocemi a těsně po Vánocích. V této době prudce stoupá prodej hotových šperků. Na jaře a zkraje léta je sezona zásnubních a snubních prstenů. Ke konci léta a na podzim začínají přicházet klienti, kteří si přejí vyrobit individuální šperk na míru, často k nějakému výročí.
Ester Engelová
|
Kde jste začínali?
Začínali jsme s manželem v roce 1991 v Lipníku nad Bečvou v panelákovém bytě, který jsme sdíleli s dalšími podnájemníky. Opravovali jsme staré šperky a občas seděli v obýváku a čekali, až zazvoní zákazník a vyzvedne si opravu za 450 korun, abychom mohli vyrazit na nákup.
Na pořízení kompletní zlatnické dílny bylo potřeba několik set tisíc. Na půjčku od banky jsme nedosáhli, proto jsme se spojili se spolužákem, pořídili si dohromady dílnu včetně strojů a nástrojů. Ale nebyli jsme spokojení. Stále jsme věřili, že individuální ruční práce bude patřičně oceněná, lidé kupovali nekvalitní šperky z Turecka nebo bývalé Jugoslávie.
Marek se proto vypravil za kamarádem do amerického Phoenixu, který vyráběl houslové smyčce. Objížděl zlatnictví a ukazoval své práce. Nikde ale nebylo volné místo. Po 14 dnech se ozval další kamarád, umělecký kovář z Dallasu. Dostal práci v kovářské dílně, kde se letovaly mosazné předměty. Později si Marek našel v telefonním seznamu zlatnictví v oblasti Dallasu a postupně je začal objíždět.
A měl štěstí?
Až u sedmé provozovny. Firmu Martins Jewellery, zlatnictví a hodinářství vlastnili tři bratři. Když viděli fotky jeho prací, nabídli mu místo, ale s jednou podmínkou: chtěli, aby pracoval s platinou, tedy s kovem, který u nás v té době (1998) nikdo neznal, jen se vědělo, že má větší hodnotu než zlato. Do té doby s platinou ještě nikdy nedělal, byla to výzva.
A kdy jste do Ameriky přijela vy?
Marka se ptali, jestli není v České republice víc šikovných zlatníků. Řekl jim, že má přítelkyni zlatnici, která je umělecky zaměřená a mohla by vymýšlet nové modely. Prodala jsem auto, abych měla na letenku, a podle Markových instrukcí poslala dílnu do Ameriky. Rok jsme pak spolu pracovali v Dallasu a čekali na pracovní povolení.
Mezitím jsme si udělali zkoušky na tehdy jediné specializované šperkařské odborné škole v Texasu. Všichni nám nabízeli zaměstnání. Potřebovali jsme ale pracovní povolení, takové pro umělce, které dovoluje být třeba půl roku v Americe a půl roku tady. Bohužel k tomu nikdy nedošlo, všechny doklady jsme sice posílali právničce do Phoenixu, ale ona je jen strkala do šuplíku a nic pro nás nevyřídila. Už mi docházela trpělivost a stýskalo se mi po domově. A tak jsme se vrátili domů a měli svatbu.
Bylo těžké najít si v Česku práci s takovými zkušenostmi?
Přes známého prodejce diamantů jsme se dostali k pražskému hodináři Dušákovi, který byl tehdy největším prodejcem šperků a hodinek u nás. Zakládal si jako my na kvalitě, špičkovém provedení, poctivém obchodu a perfektním servisu. Byl to vizionář a velmi velkorysý člověk. Dal nám k dispozici kameny za půl milionu a my mohli konečně svobodně tvořit.
Pracovali jsme v domku v nové dílně, kde jsme i bydleli. Takhle idyla fungovala tři čtvrtě roku, než pan Dušák tragicky zahynul při autonehodě. Byla to velká tragédie. Nebýt této události, asi by dnes žádný Esterstyl neexistoval. Najednou jsme přišli o příjmy.
Jak jste začínali toto své podnikání?
V Nuslích, v domě, kam si občas feťáci chodili šlehnout. Na víc jsme ale neměli. Mnohdy jsme viděli, jak lidé nevěřícně nakukují do výlohy a s úžasem zjišťují, že se tady nabízejí platinové šperky. Pak jsme se přesunuli do Svatebního domu na Národní třídě, ale přišla krize a útlum zakázek. Dělaly se jen zásnubní a snubní prsteny. Prodejna byla v patře, takže ne všichni zákaznici dorazili až tam. Po pěti letech jsme objevili prostor v Konviktské ulici. Teď zde začínáme také pátý rok.
Kdo jsou vaši klienti?
Češi nebo cizinci žijící v Praze. Hodně k nám chodí právníci, lékaři, ale i podnikatelé. K našim zákazníkům patří třeba houslista Pavel Šporcl se svou ženou, herečkou Bárou Kodetovou. Lidé se k nám vrací a doporučují nás svým známým. I když ta návratnost samozřejmě není taková, jako třeba v restauracích. Někteří přicházejí jednou ročně, jiní jedenkrát za tři roky. Většinu zákazníků si pamatujeme.
Jak to u vás funguje?
Abychom byli trošku konkurenceschopní, připravujeme si formy. Nejsou uzpůsobené na sériovou práci, ale na několikakusovou manufakturní práci. Lidé si většinou vybírají ze vzorových šperků, k nimž chtějí různé úpravy, například osadit jiné kameny. Individuální práce, kdy se navrhuje šperk na míru, tvoří asi 30 procent. A přibývá jí.
Jednou dokonce přišel pán s technickým nákresem. Diamanty ovšem byly v určitém úhlu, což nebylo dobře technicky proveditelné, navíc by to nevypadalo hezky, což pán naštěstí uznal. Jindy jsme dělali pro jednu paní celou diamantovou soupravu. Přišla za půl roku, že celou dobu sbírá odvahu za námi jít, že je na ni souprava moc velká, že by ji chtěla subtilnější, a jestli se to dá ještě předělat. Takové situace se stávají, ale my se jim snažíme předcházet tím, že se o všem se zákazníkem do detailu pobavíme. U drahých zakázek využíváme 3D animace.
Kolik je průměrná cena zakázky?
Od 20 do 60 tisíc korun.
A kolik stála nejdražší zakázka?
Pro jednoho zákazníka jsme dělali naši největší a taky nejdéle trvající zakázku – motýla v ceně víc jak milion korun. V křídlech měl zasazeno 1 800 modrých safírů a diamantů. Byly to čtyři měsíce intenzivní práce.
Jaké to je pracovat v páru jako manželé?
V práci se sladíme, doma už je to někdy horší. Já jsem víc výtvarně založená, mám střední průmyslovou školu, manžel má zase vypilované řemeslo a umí klenotnickou i fasérskou práci, takže si může cokoli jakkoli sám zasadit, upravit. Jinak by se totiž šperk musel vozit k dalším specialistům, zvyšovaly by se náklady. Marka baví precizní práce v milimetrech, mě návrhářství. Tím se doplňujeme.
Kde hledáte inspiraci?
V přírodě. A hodně nás ovlivňují kameny, máme rádi ty přírodní barevné. S nimi si prostě hrajeme. Když v noci nemůžu spát, před očima se mi objevují různé nápady, které si pak ráno nakreslím. Před rokem jsme poznali dodavatele barevných safírů z Madagaskaru. Díky němu můžeme pracovat s barevnými safíry ve špičkové kvalitě a hravě je kombinovat tak, že výsledný šperk sluší každé ženě. Nemám ráda moderní umělohmotné design šperky, protože po delší době nošení se opotřebí a nevypadají jako šperk.
