Nuže šéf chce shrábnout většinu smetany sám a autora nápadu vzít zkrátka. V první fázi tedy na jeho nápad zaútočí: "To je blbost." Lze tomu psychologicky porozumět - v člověčí povaze je zakotven strach z nového neznámého, obava ze změny. Není to však omluvitelné. Šéf musí být na nové tvořivé myšlenky pozitivně hladový jak ďas. A každý šéf je povinen znát formulku "hlupák tvrdí, avšak moudrý pochybuje". A má tedy o špatnosti každého nového nápadu přinejmenším silně pochybovat - zejména pokud nezná všechny podrobnosti a okolnosti.
Ve druhé fázi - když se ukáže, že váš nápad zase tak velká hloupost není - zpívají destruktivní nadřízení na nápěv "to přece ví každý", "to přece dávno říká každý". Už museli ustoupit z kritiky podstaty vašeho nápadu, protože ta je přínosná. Vytáhli tedy do boje proti vaší zasloužené odměně další řečnický trik. Odborně se mu říká bagatelizace. Milerádi ji doprovodí i podporovanou šeptandou typu "autor nápadu je vejtaha, egoista".
Ale vy se nedáte a s notným úsilím doložíte, že ten nápad před vámi nikdo nepublikoval, nevyjádřil v žádné smysly vnímatelné a dokazatelné formě.
Pak následuje třetí fáze destrukce, opravdová koruna závistivé malosti a podraznictví: Šéf zapěje hlasitým veřejným způsobem písničku: "To jsem přece říkal já. To je můj nápad! Moje práce! Moje zásluha!"
Kdyby nadřízení raději napjali všechny své organizační síly k realizaci nápadu - to by bylo mnohem lepší. Protože tvořivý podřízený nemá mít nic jiného na starosti než užitečně myslet - a dobrý vedoucí všechno ostatní vyřizování kolem. To je ta skutečná, nejen proklamovaná dělba práce. To je to nejlepší zvětšování společného koláče, z nějž se pak bohatě najedí všichni zúčastnění.
