Díky poklesům na akciových trzích došlo k dočasným poklesům ČOJ (mimo fondů obligačních a fondů peněžního trhu), což vede zdvojeně k úbytku majetku ve správě těchto fondů - jednak pro pokles akciové části portfolia a jednak proto, že nespokojení, psychicky méně odolní podílníci žádají o odkupy svých podílových listů, a tyto odkupy převyšují nákupy. Bohužel nejčastější chybou investorů-amatérů je nákup akciového či smíšeného fondu dle jeho vynikajících výsledků za poslední rok bez rozboru, proč k takovému nadprůměrnému výnosu došlo. Většinou pak dojde ke korekci a odtud plynoucímu roztrpčení investora.
Ve srovnání s investicí do zatím uzavřených fondů, ať již investičních nebo podílových, vybírá většina z OPF vstupní popř. výstupní poplatky, což snižuje výnos pro podílníka. Oproti tomu investice do zatím uzavřených fondů se sebou nese dárek ve formě diskontu (viz článek Tři tipy na investici…)
Renomé kolektivního investování je v ČR těžce poškozeno zejména v důsledku vytunelování některých fondů vzniklých v kupónové privatizaci, přeměnou některých fondů na holdingové společnosti ještě před úpravou zákona apod. Některé kauzy nejsou dodnes vyřešeny a podílníci se zřejmě svých peněz nedočkají – stačí jako příklad uvést Harvardský průmyslový holding. Další těžkou ránu zasadily kolektivnímu způsobu investování kampeličky.
OPF konkurují společnosti, které slibují garanci minimálního ročního zhodnocení investic. Nejsem si jist, zda průměrný investor je schopen tento rozdíl rozlišit (zvláště když tyto společnosti také často označují své produkty jako fondy). Domnívám se, že případný krach těchto společností opět vrhne stín na pojem „fond“ obecně, tedy i na OPF.
Češi jsou svým způsobem velmi specifičtí. Zřejmě se ještě nezbavili vlivu let již dávno minulých, kdy zaručené jistoty či alespoň sliby byly součástí jejich života. Většinu lze rozdělit z hlediska investování do dvou typických skupin :
OPATRNÍCI
Dávají přednost uložení peněz v bance, i když nadávají, že úroky jsou malé. Ale stačí jim, že jejich vklady jsou z 90% pojištěny. Dále si přilepšují stavebním spořením, kde získají státní podporu a vklady jsou opět pojištěny. Částečně věří i penzijnímu připojištění, kde opět získají státní podporu – ale dávají si pozor při výběru, protože některé malé penzijní fondy skončily nepříliš slavně. Začínají uvažovat o životním pojištění z důvodu možného odpisu z daní.
OPF jsou zcela mimo okruh jejich zájmu. Podíly nejsou pojištěny, OPF žádný zaručený výnos negarantují. Jistoty jako každodenní přecenění portfolia OPF, možnost odkupu podílu každý pracovní den nejsou postačující. Ani argumentace, že v bance vlastně získávají čistý úrok cca 3,5% p.a. za rizika 10% ztráty v případě krachu banky příliš nepomáhá.
U této skupiny mají alespoň teoretickou šanci fondy peněžního trhu, popř. u těch nejodvážnějších fondy obligační.
HAZARDÉŘI
Dávají často i své celoživotní úspory do nejrůznějších akcí, kde existuje slib vysokého zhodnocení. Kampeličky, různé hry na principu letadla, kursové sázky, společnosti garantující 14 - 33% zhodnocení p.a. byly a jsou jejich doménou. Po prvním neúspěchu buď dále pokračují nebo se z nich stávají opatrníci.
OPF pro ně opět nejsou zajímavé. Neslibují vysoký garantovaný úrok – zisk u nich není „jistý“. U této skupiny mají určitou šanci akciové fondy, zejména ty s agresivním portfoliem.
ZÁVĚR :
Pokud srovnáme, do jakých investičních nástrojů se investuje v ČR a do jakých ve vyspělých zemích, zjistíme, že u nás podstatně zaostávají dvě oblasti : oblast životního pojištění a oblast OPF. Domnívám se, že podíl OPF bude u nás ještě minimálně 2-3 roky stagnovat. Naopak díky podpoře státu formou možného odpisu z daní určitě poroste podíl životního pojištění. Pomůže stát i OPF?
Co si myslíte Vy o budoucnosti OPF v české kotlině? Jste spíše opatrník nebo hazardér? Napište nám svůj pohled na věc.
