Ŕešení penzijní reformy - jakožto postup z dnešního stavu, ke stavu žádoucímu, což nemůže být žádný jiný stav než systém efektivní a dobrovolný (a tedy spravedlivý, neboť ničí svoboda rozhodnout co se svými penězi podniknout není znásilňována), je úkol obtížný. Proč? Obtížnost úkolu nespočívá v tom, žeby bylo obtížné nalézt, neřku-li vymyslet systém, který by tato kritéria splňoval. To by byla snaha naprosto marná, neboť každý člověk, který se na stáří bude chtít zajistit, jistě nalezne uspokojení v nabídce některého z penzijních fondů (nebo zvolí jiné, jemu milé řešení). Obtížnost tohoto úkolu sama je způsobena pouze katastrofálním výchozím stavem (socialistický marasmus) a přetrvávající snahou lavírovat na vlně násilného, tedy nedobrovolného  a neefektivního přerozdělování, což neznamená nic jiného než kompromis s tím, co samo o sobě je zlo a vede společnost v marasmus, který je nejen neetický, ale paradoxně také asociální a nesolidární. Společnost je tak násilím nucena být chudá a navíc jsou v ní ubíjeny základní etické hodnoty.

Souhlasím s pohledem na věc, nikdy jsem nepochopil ideu zaměstnaneckých fondů. Do penze jde pžece člověk, podnik s tím nemá co společného. Uznávaný názor je po 5-ti letech změnit zaměstnavatele, jinak to jde s člověkem z kopce. Takže proč každých pět let stěhovat peníze z jednoho fondu do druhého, když mohou být u jednoho privátního fondu třeba celý život, když s ním budu spokojený?

A hlavně: u penzijních fondů se blýská na lepší časy. Zrovna mám před sebou novelu zákona o 42/1994 Sb., o penzijních fondech, a jesti to projde, je to krok kupředu. Oddělený majetek, jasně definovaná úplata, možnost použití správnějších úmrtnostních tanulek a nevyplácení netto penze. Má to své mouchy (např předkladatel by u zkoušky na MFF z pojistných rezerv vyletěl, prostě neví, která bije), ale jako celek to je lepší. Jenom ta "starost o zisk" PF je dojemná, nikde není jasně napsané omezení na výši úplaty, např. max. 2% z hodnoty aktiv. Místo toho hrozba, že pokud budou mít PF velký zisk, tak bu-bu-bu!