ilustrační snímek

ilustrační snímek | foto: Profimedia.cz

Argentinci bojují s trojcifernou inflací, pět taktik je nejoblíbenějších

  • 50
Marketingový slogan obchodníků Kupte hned, zaplaťte později získává v Argentině sužované více než stoprocentní meziroční inflací úplně nový rozměr. Stala se z něj jedna ze strategií, jakou se tamní obyvatelé snaží alespoň trochu zmírnit raketový růst cen.

Finanční nejistota a rozkolísaná ekonomika nejsou jevy, které by Argentince nějak zvlášť vyváděly z míry. Posledních deset let, kdy se prolínala jedna krize do druhé, je toho ukázkou. Trojciferná inflace, která se ale nyní v zemědělské zemi Latinské Ameriky zuby nehty drží, trhá rekordy.

K tak dramatickému znehodnocení argentinských pes došlo naposledy v devadesátých letech. Lidé proto nyní hledají rozličné strategie, jak náročnou dobu, kdy se ceny mění doslova ze dne na den, překonat a nespadnout pod hranici úplné chudoby. Britský web BBC vypíchnul pět nejběžnějších.

Kup teď, zaplať příště

Situace, kdy ve srovnání s loňskem platí Argentinci v obchodech dvakrát tolik, činí každý další nákup nevyzpytatelným. Monika z Buenos Aires, je jedna z mnoha, která využívá předností bezúroční kreditní karty. Šetřit si a počkat totiž v téhle situaci není řešení.

„Kupuji všechno na bezúroční splátky a ty se většinou rozloží tak do třech měsíců,“ vysvětluje sedmadvacetiletá obyvatelka metropole, jež se věnuje digitálnímu umění. Takže ačkoli nemá v jednu chvíli dost peněz, aby si pořídila boty za dvacet tisíc pes (1 044 korun), může si je hned odnést domů a zaplatit později čtyři splátky po pěti tisících.

Je to schůdnější varianta než se do obchodu vrátit až s našetřeným obnosem, kde by zjistila, že vyhlídnutý pár už neprodávají za dvacet, ale za dvacet pět tisíc.

Směnný obchod

Ti, kterým veškeré prostředky spolkne nájem a základní potřeby, volí jinou variantu. Vracejí se ke kořenům ve formě směnného obchodu. Příkladem je Tereza, která se živí jako uklízečka a co nezaplatí za bydlení, dá za dopravu, protože se musí denně ke klientům nějak dostávat. V městské hromadné dopravě tak jednatřicetiletá žena každý den stráví přes tři hodiny.

Nazbyt nemá nic – ani peníze, ani volný čas, proto našla další, kteří se ocitli v podobné situaci. Společně se scházejí a vyměňují si věci. „Minulý týden jsem vyměnila svůj pár bot za mléko, pastu na zuby, chléb a jiné potraviny,“ popsala pro BBC. Dodává, že když nemá peníze na dopravu, nezbývá jí pak nic jiného než chodit po svých.

Hromadění

Nevyhrávají ovšem ani ti, kterým na konci měsíce nějaké peníze zůstanou. Svěřit je bance se nevyplatí, protože inflace spolkne veškeré úroky, které by finanční instituce mohla poskytnout.

Šedesátiletá Noira, zdravotní sestra z Mendozy, říká, že za veškeré volné finance proto skupuje velké množství trvanlivého zboží naráz. Dokonce pro tyto nadměrné nákupy vyhradila jeden z pokojů svého bytu.

„Koupím věci, které se nekazí, třeba kávu nebo toaletní papír,“ vysvětluje žena, která se snaží ze všech sil zmírnit znehodnocení své výplaty.

Nákup zahraniční měny

Jinou strategií může pak být porozhlédnutí se v zahraničí, oblíbenou investicí se tak staly americké dolary, které spíše udrží hodnotu. Háček je v tom, že vláda povoluje koupit jen dvě stě dolarů měsíčně, což hraje do karet šedé zóně ilegálních směn argentinské měny za stabilnější dolary.

Student byznysu Jorge nejen, že nevěří místní měně, jeho důvěru si nezískaly ani argentinské banky, a proto preferuje své dolarové úspory střežit doma. Nevyhnutelně se v duchu vrací k obrovské finanční krizi do roku 2001, kdy banky uvalily limit na zůstatek, který si klienti mohli maximálně vybrat.

Banka krátce na to zkolabovala a Jorgeho otec přišel o životní úspory. „Když banky zbankrotovaly a nám nic nezůstalo, museli jsme prodat dům,“ vzpomíná Jorge, jehož rodina přišla ze dne na den přišla o šedesát tisíc dolarů (1,3 milionu korun).

Je to sice už více než dvacet let, ale strach nemizí. „Bojím se uložit peníze do banky, a tak všechno, co mi zbyde, proměňuji na americké dolary.“ Cesta k nim je ale trnitá, většinu si musí proměňovat na neoficiálním trhu tzv. „modrých dolarů,“ které ho vyjdou na dvojnásobek.

„Koupě dolarů není levnou záležitostí, většinu z nich totiž kupuju na trhu s vyšším kursem,“ vysvětluje. Poslední dubnový den tak třeba zaplatil Jorge 469 pes (25 korun) za jediný „modrý“ dolar z ilegálního trhu, přitom v tu dobu byl ten oficiální 221. Třiadvacetiletý student ale věří, že to je investice, která stojí za to.

Utrať, kolik můžeš

Poslední oblíbenou cestou, jak si poradit s nejistotou, která Argentince denně provází, je prosté utrácení. Ne každý si totiž tak drahé dolary může dovolit, a proto mnozí cokoli, co je nazbyt, nechají v nejbližším obchodě. „Tak rychle, jak to jenom jde,“ říká Roberta, když běží utratit měsíční mzdu.

„Na dolary nemám a vydělaná pesa ztrácí na hodnotě během doby, co bankovky držím v rukou,“ přibližuje tíseň pětadvacetiletá asistentka prodeje. Některé supermarkety spotřební chování ještě podporují reklamními cedulemi, které ponoukají zákazníky, ať jdou nakoupit rovnou, protože je to vyjde levněji, než kdyby šli zítra.

Bezbřehé utrácení je taktika, kterou volí asi nejvíce lidí, současně ceny totiž rostou až o deset procent měsíčně.