Životní pojištění není nejvhodnějším prostředkem k prostému zhodnocování volných peněz. Smluvenou částku totiž klient nebo jeho pozůstalí dostanou jen v případě smrti nebo vážného zranění, případně až po mnoha letech placení příspěvků. Rozlišují se v zásadě dva druhy životního pojištění. Klasická životní pojistka je ochranou proti riziku úmrtí nebo vážného zranění. Klient platí pravidelně smluvené pojistné a v případě, že zemře nebo se vážně zraní, vyplatí pojišťovna jeho pozůstalým nebo jemu samotnému smluvenou částku. V případě, že se klientovi nic takového nestane, žádné peníze mu pojišťovna nevyplatí. Existuje však i kapitálové životní pojištění. Jeho účastníci jsou jednak pojištěni proti úmrtí nebo úrazu, jednak si prostřednictvím tohoto pojištění spoří na stáří. Pojišťovna totiž pravidelně připisuje na účet klienta určité zhodnocení jeho vkladů. Jistou formou kapitálového životního pojištění je investiční životní pojištění. V tomto případě pojišťovny investují do podobných finančních produktů, jako otevřené podílové fondy. Na rozdíl od nich ale nejsou omezeny zákonnými limity v investování. Pojišťovna je povinna každý rok připsat klientům určitý minimální výnos. "Tuto tak zvanou technickou úrokovou míru stanovuje každoročně ministerstvo financí," vysvětluje finanční poradce Zdeněk Hába. Pojišťovny ale samozřejmě mohou připsat vyšší zhodnocení. "Kapitálové životní pojištění je velmi vhodné pro každého, kdo někoho vyživuje. Pro ty, kdo chtějí jen dlouhodobě zhodnocovat peníze na stáří, jsou vhodné jiné druhy pojištění," domnívá se finanční poradce Radim Dohnal.
25. července 2000
