Pivovarníci si i v minulosti vždy zakládali na vysoce kvalitních surovinách.

Pivovarníci si i v minulosti vždy zakládali na vysoce kvalitních surovinách. | foto: Tomáš Ventura, iDNES.cz

V pivní historii hrály významnou roli i kláštery

  • 5
Přestože řada Čechů považuje pivo za národní nápoj, historie tohoto opojného moku sahá až ke starověkým kulturám. U nás měl kvašený nápoj tak velkou oblibu, že ho vařila šlechta, lidé v měšťanských domech i mniši v klášterech.

Receptury se v mnohém různily, ale v klášterech připravovali pivo vždy z kvalitních surovin.

Za kolébku piva je v mnohých současných odborných pramenech označeno území mezi řekami Eufrat a Tigris, tedy starověká Mezopotámie. První zmínky o pivu se datují zhruba před pěti tisíci lety. Starověké pivo však neznali jen Sumerové, Babyloňané a Asyřané, kteří žili na území Mezopotámie.

Opojný nápoj, mnohde označovaný za léčivý, znali i Egypťané, Řekové nebo Vikingové. Na přítomnost piva ve starověkých kulturách historikové usuzují z četných maleb a vyobrazení, nálezů naklíčeného obilí nebo pozůstatků sladoven a sušicích pecí na slad. Také starověké zákoníky obsahují zmínky o pivu, například o trestech za šizení při vaření piva.

Nápoj, který se tehdy z kvašeného obilí připravoval, však dnešní pivo připomínal jen velmi málo. Používání chmele nebylo tehdy ještě rozšířeno, a tak se nahořklá příchuť musela pivu dodat jinak. Například při výrobě piva z chleba předběžným pražením chlebů v horkém popelu.

Často se také ke sladu přidávaly bylinky: zelená hořčice, sezamová semínka, kmín, myrta nebo jasanové listí. Na našem území vařili pivo již Keltové, větší oblibu však u nich mělo víno, a tak hlavní rozvoj pivovarnictví přišel až se Slovany. Ti také zařadili do svých receptur chmel.

Ve středověku se u nás o privilegia vařit pivo dělila královská města se šlechtou a také s kláštery, v nichž hraje vaření piva významnou roli. Některé z církevních stánků se podobaly téměř alchymistickým dílnám. Každý klášter tak vařil pivo jiné a přísně střežil svůj výrobní postup i složení.

Základní surovinu tvořil ječmen nebo pšenice, někdy se užíval i oves, který je méně vhodný, protože podle odborníků po ovesném pivu bolí hlava. Užívalo se také velké množství bylin a dalších přísad: jalovec, fenykl, hřebíček, šalvěj, řebříček, chmel, třešňové květy, březová, dubová a borová kůra, dokonce i volská žluč. Pivo tak bylo často spíše bylinným nápojem.

Zpočátku vařili mniši pivo pro vlastní potřebu a pro pohoštění poutníků. Brzy si však všimli výrazného hospodářského užitku z prodeje piva, a tak začali stavět pivovary větší. První vaření klášterního piva ve velkém najdeme od 9. století v klášteře Sankt Gallen na území dnešního Švýcarska. Ve třech pivovarech tu připravovalo pivo okolo stovky mnichů.

Pivo mělo pro kláštery nejen velký hospodářský význam, ale také plnilo, a to i v ženských klášterech, funkci výživného nápoje zejména v období půstu. Klášterní pivo bylo vyráběno z kvalitních surovin a oproti měšťanským a šlechtickým pivům, na které měly nepříznivý vliv časté změny vlastníků a nájemců pivovarů, mělo stálou chuť. Na zachování neměnné chuti moku se skutečně v klášterních provozech velmi dbalo.

Hladký rozvoj klášterního pivovarnictví však brzdily rozdílné církevní názory na výrobu piva. Duchovním bylo odepřeno živnostenské podnikání - provozování hospod. Nemělo jim ubírat čas, jež měli věnovat záležitostem víry.

Církvi také na pivu vadilo, že jeho výrobu vynalezli pohané, že v bibli není o pivu zmínka a že opilství vede k nepravostem. Přesto klášterní pivovary pokračovaly v rozkvětu a kněží někdy i přes zákazy dokonce začali provozovat šenky.

Mezi nejstarší klášterní pivovary v Čechách patřil pivovar zvaný Libušinka v Praze, pivovar při premonstrátském klášteře na Strahově, při klášteře v Břevnově a Emauzích. Později začala církev zakládat i pivovary mimo zdi klášterů, například hukvaldský, velkobystřický nebo kroměřížský pivovar.

K největšímu rozmachu klášterní produkce piva došlo ve vrcholném středověku, kdy některé kláštery dokázaly prodat až tři tisíce hektolitrů piva ročně. Krátce nato však nastal konec zvýhodněného postavení klášterních pivovarů, když se začalo vzmáhat panovníkem podporované měšťanské pivovarnictví, které bylo úspěšnější v masové výrobě, a klášterní pivovary a šenky postupně zanikaly.

Na Vysočině vařili pivo mniši například v želivském klášteře mezi Humpolcem a Pelhřimovem. Po staletí zde klášter představoval samostatnou hospodářskou jednotku s rozlehlými pozemky. Na tuto tradici se pokusil navázat premonstrátský řád i dnes. Nejdříve se premonstráti pokusili pěstovat v rozsáhlých sklepeních kláštera žampiony, pak na zahradách vysadili jahody. Obojí s nevelkým obchodním úspěchem.

Před třemi lety zde obnovili tradici vaření piva. Zájem ze strany konzumentů je zatím slušný, stává se dokonce, že pivovar nestačí požadavkům všech zájemců. „Naše technologie je co do objemu omezená, jsme opravdu malý pivovar,“ řekl želivský sládek Libor Pavelec.

Pivo tu vzniká zvláštním způsobem kvašení, který se používal u staročeských piv. Proto má výraznější chuť, než je obvyklé. Je také sladší.

Na spojení s mnichem se, přestože nejde o klášterní pivovar, odvolávají i v nedávno privatizovaném pelhřimovském pivovaru. Potulný mnich jménem Pilgrim dal jméno celému městu Pelhřimov. K jeho jménu se vrací také zdejší pivovar. Pelegrín znamená česky poutník, a proto se dnes v Pelhřimově vaří pivo Poutník.