"Dnes to funguje tak, že za rating si platí emitent dluhopisu či jiného cenného papíru a nikoli investor. Například i české ministerstvo financí platí ratingovým agenturám za přidělení ratingu dluhopisům, které Česká republika vydává a prodává," uvedl hlavní ekonom Patria Finance David Marek.
"Činí tak běžně všechny státy, které emitují dluhopisy. A vzhledem k desítkám miliard za úroky z dluhu se jedná o náklady v řádech promile," uvedl i Jakub Haas z tiskového oddělení ministerstva financí. Náklady na obsluhu státního dluhu včetně úroků činily loni podle údajů z pokladního plnění zhruba 50 miliard korun, letos ke konci listopadu to bylo zhruba 53 miliard korun.
Současný systém financování ratingu je zároveň podle Marka největším problémem. "Původně to fungovalo naopak, investor si platil za přístup k ratingu a analýzám kreditního rizika z dílny ratingových agentur," uvedl.
První rating je možné odmítnout
V praxi to funguje tak, že si stát nebo firma objedná rating kvůli vydání cenných papírů, zpravidla dluhopisů. "Rating se vztahuje k cenným papírům, ale primárně se hodnotí kvalita dané firmy nebo státu, zda je schopen dostát závazkům. Tedy vyhodnotíte danou entitu jako celek," vysvětlil ředitel finančních služeb poradenské společnosti Deloitte David Jurčík.
První přidělený rating je možné podle něj odmítnout. Pokud se nebude zadavateli líbit, ratingová agentura jej nezveřejní. "Pokud je již ale rating vydán, je povinností ratingové agentury jej aktualizovat a zveřejňovat. Pokud se obě strany ve výjimečných případech dohodnou, že nebudou v publikování ratingu pokračovat, tak to musí agentury investorům oznámit. To může vyvolat samozřejmě negativní spekulace na trhu," dodal.
Ratingy obecně vyjadřují podle vedoucího partnera sektoru Finančních služeb PwC Česká republika Petra Kříže pravděpodobnost selhání příslušného dlužníka nebo finančního nástroje. "Pokud dojde ratingová agentura k závěru, že se tato pravděpodobnost změnila, provede sama úpravu ratingu," uvedl.
