Proč je obecně tak málo reorganizací? Z firem, které spadnou do úpadku, jich loni přes dva tisíce skončilo v konkurzu, ale reorganizací bylo jen necelých dvacet.
Důvodů je víc. Pro možnost reorganizace jsou ze zákona stanovena kritéria – firma musí mít minimálně sto milionů obratu a sto zaměstnanců. To je podle mého názoru zbytečně vysoká hranice, která z procesu hodně společností automaticky vyřadí. Je přitom řada menších firem, které stojí za to zachránit.
Teď to nejde?
Teoreticky lze reorganizaci udělat i v menší firmě, ale na přípravu plánu je pouze patnáct dní. To je na tak složitý dokument šibeniční termín. I když nám se to teď podařilo s jednou farmaceutickou firmou, ale bylo to hlavně díky shodě věřitelů.
Mluví se také o tom, že reorganizaci bankéři ani právníci moc neumějí, a raději proto posílají firmy do konkurzu. Je to tak?
Jsou negativní i pozitivní příklady, ale je fakt, že by bylo potřeba více těch pozitivních. Reorganizace vyžaduje nějakou kvalifikovanou úvahu a také zkušenost. Kdybychom měli za sebou delší časové období, tak si právníci a bankéři mohou udělat analýzu, z níž třeba vyplyne, za jakých podmínek mají reorganizace šanci uspět.
Teď je to často sázka do loterie, a proto to občas vypadá, že jsou bankéři příliš konzervativní a reorganizace moc nepodporují. Ale na druhou stranu se dostávají také do pozice, v níž jim není co závidět.
Kdy jsou bankéři v nepohodlné situaci?
Bankéři často nechtějí povolit reorganizaci třeba v případě, že už necítí důvěru v management firmy, a zároveň do ní sami nemají koho "posadit". Nechci bankéře litovat, ale často jsou v situaci, že jim dlužník třeba i několik let nedával správné informace – a pak mu mají znovu uvěřit?
A navíc se vždy hraje o čas. Konkurz, na jehož konci se třeba rýsuje prodej novému majiteli, může být rychlejší. A tedy se víc z hodnoty firmy zachrání. Reorganizace však znamená, že banka musí velkou část dluhu odepsat.
Právníci už si na nový insolvenční zákon zvykli?
Zákon je proti předchozímu hodně podrobný. Na první pohled vypadá jako kuchařka na kdeco, ale občas platí, že čím více detailů, tím více děr. A jsou věci, které z něj nejsou vysloveně jasné.
Třeba ke kterému okamžiku se má udělat znalecký posudek firmy v úpadku, podle nějž se stanoví hodnota zajištění věřitelů. Zda buď hned na začátku konkurzu, nebo blíže k prodeji podniku? Ta druhá alternativa je samozřejmě reálnější, na druhou stranu velcí zajištění věřitelé z toho nemusí být šťastní.
Proč?
Hodnota jejich zástavy by podle nich měla být stanovena na začátku konkurzu, a ne až po delší době kdovíjakého hospodaření, které ji může snížit. Právníci zákon nějak umět musí, ale uplyne ještě nějaká doba, ať už se rozsudky nebo další změnou zákona sporné body vyjasní.
Jak se díváte na rozhodnutí brněnského soudu ohledně pozice České spořitelny v konkurzu OP Prostějov? Soudce bance, která firmu dlouhodobě úvěrovala, přisoudil pozici ovládající osoby.
Kdyby měl tento názor obecně převládnout, tak je to skoro zemětřesení. Vnímal bych ho velmi negativně, protože zásadně může ovlivnit schopnost společného (syndikovaného) financování bank vůči podnikům. Při všech velkých financováních mají banky striktní podmínky na dlužníky a je to logické, když jim půjčují velké sumy peněz.
Dlužníci mají dáno, jakým způsobem se mají chovat nebo co mají reportovat. Kdyby ovšem tyto smluvní závazky na straně dlužníků byly soudy považovány za tak velké, že udělají z bank ovládající osoby, je to problém.
Co by bankám hrozilo?
Když efektivně ztratí možnost hlasovat v insolvenčním řízení, takže se téměř dostanou do řady s akcionáři, kteří nemohou insolvenční řízení nijak ovlivňovat. V podstatě i nezajištění věřitelé by na tom byli lépe.
Může se z rozhodnutí v OP Prostějov stát určitý precedent?
Já bych nepředbíhal. Jen chci říci, že pokud by tato cesta měla být zvolena s tím, že při standardních úvěrových podmínkách, které jsou určitým způsobem na dlužníky z logiky náročné, by se měly banky dostat do pozice ovládající osoby, tak se to vrátí zpět podnikům.
Banky jim totiž nebudou chtít půjčovat, respektive může to být dražší, protože budou muset zohlednit své riziko, že na rozdíl od jiných věřitelů se insolvenčního řízení zúčastní jako pouzí diváci. Byl by to problém především pro bankovní sektor, a také pro podniky.
Můžete být konkrétnější? Jak by banky mohly přijít o své peníze?
Jde opravdu o dost. Pokud by se měla zobecnit logika rozhodnutí soudce Kozáka, tak by banka pak nemohla hlasovat v rámci insolvenčního řízení prakticky o ničem. Není to jen o věřitelském výboru. Soudce totiž aplikoval ustanovení, podle něhož nikdo nemůže hlasovat o svých vlastních záležitostech.
A protože jsou podle něho banka a dlužník součástí koncernu, tak je jakákoliv "záležitost dlužníka" postavena naroveň "vlastním záležitostem banky", a banka tudíž o nich nemůže hlasovat. A copak jsou v insolvenčním řízení nějaké záležitosti, které by se dlužníka netýkaly? Sotva.
Takže by banka nemohla takřka o ničem hlasovat. Asi ani třeba o způsobu rozvrhu, o schválení reorganizačního plánu, o prodeji podniku či o úkonech správce. Sice by pořád zůstala věřitelem a proporcionálně by měla nárok na výnos konkurzu, ale je otázka, zda by po takto proběhnuvším procesu bylo co rozdělovat.
Daniel Weinhold (40)Řídící partner kanceláře Weinhold Legal pracoval pro řadu velkých českých bank, firem i ministerstev. K jeho klientům patřily například Česká spořitelna, Komerční banka, ČSOB, Plzeňský Prazdroj, Czech Coal či ministerstva financí a obrany. Vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy a je držitelem bezpečnostní prověrky pro práci s utajovanými informacemi. Je ženatý a vychovává s manželkou pět dětí. Kromě svých tří si loni vzali do pěstounské péče další dvě. |
