Stále se příliš nemění struktura ekonomiky, takže Česko má spolu s Rumuny a Poláky nejnižší podíl lidí zaměstnaných ve službách. Tedy tam, kde se rozhoduje o ekonomickém růstu.
Průmysl dále pohlcuje velkou část české pracovní síly: žádná země unie ani střední Evropy nemá tolik lidí v továrnách či v dolech jako Česko. Je to dáno i tím, že řada podniků stále zaměstnává více lidí, než potřebuje.
Podniky na tom prodělávají dvakrát - musí platit mzdy lidem, které nevyužijí, a navíc odvádějí sociální dávky. Jejich výše způsobuje, že český stát získá stejný podíl výdajů na jednoho zaměstnance jako Belgie, jež je "špičkou" v unii. V Česku končí v rukou státu 55 procent výdajů na pracovníka - v daleko bohatší Belgii je to 56 procent.
Česko nemá dost peněz na vzdělání ani na aktivní opatření na trhu práce. Na ty vydává jen tisícinu HDP, tedy desetkrát méně než průměrná země unie a dvakrát méně než Řecko či Portugalsko. Na vzdělání dávají méně už jen Bulhaři, Rumuni či Slováci.
Českým problémem je sociální past, evropští experti to formulují slušně: "někteří příjemci sociálních výhod postrádají podněty pro přijetí nabídek práce". Nejnižší mzdy jsou jen o pětinu vyšší než existenční minimum. Kvůli výši dávek není ani dostatek těchto špatně placených zaměstnání. Podnikatelé raději vytvoří místo pro vysoce kvalifikované lidi, jejichž práce jim i po odvodu dávek něco vynese.
Pro Česko je typická i nechuť ke krátkodobému zaměstnávání. Lidé se bojí, že toho zaměstnavatelé zneužijí, a ti raději přetěžují své stávající zaměstnance přesčasy. Řada lidí navíc pracuje načerno, místo aby se dala krátkodobě najmout.
Evropská unie přiznává české vládě dobrou vůli - když už nic, tak alespoň omezila přitažlivost předčasných důchodů, které se daly použít jako odkladiště pro čerstvě propuštěné padesátníky. Pobízí ji však k dalším daňovým opatřením na podporu zaměstnanosti, k úpravám v zákoníku práce a k vytváření kapacit pro celoživotní vzdělávání.
