To ovšem neznamená, že by střádalové v České republice mohli počítat s menšími výhodami. Tuzemská státní podpora stavebnímu spoření je totiž paradoxně vyšší než například v Německu a Rakousku. Je ovšem menší, než s jakou můžou počítat střádalové v Polsku a Maďarsku.
O ÚVĚRECH ROZHODOVAL V MINULOSTI I LOS
Moderní formy předchůdců stavebních spořitelen se začaly rozvíjet ve druhé polovině minulého století. Například v sedmdesátých letech skupina dělníků v anglickém Birminghamu začala spořit mezi sebou, o přidělení úvěru se rozhodovalo losem. V roce 1924 pak vznikla společnost, která již ve svém názvu nesla slova stavební spořitelna - byla to dodnes úspěšná firma Wüstenrot.
Širokou formu dostalo stavební spoření až po druhé světové válce, přičemž se postupně vykrystalizovaly dva modely. První - anglický, který je méně rozšířený, má spíše podobu příspěvkového družstva, které pro své členy nezajišťuje pevné úroky z úvěru. Ty kolísají podle úrokové míry v bankách. Tento systém se ujal v zemích Spojeného království.
Ve většině Evropy ovšem převládl takzvaný systém německý, v rámci kterého mohou klienti získat výhodnější, neměnný úrok z úvěru. Největší rozkvět zažívá tento způsob spoření v Německu a Rakousku, které jsou považovány za vůdčí země v oblasti stavebního spoření.
V NĚMECKU JE NIŽŠÍ PODPORA NEŽ U NÁS
V kolébce moderního stavebního spoření - Německu - začal tento produkt kvést v padesátých letech tohoto století po měnové reformě. V letech 1950 až 1970 se zde počet bytů zdvojnásobil z 10,3 na 20,7 milionu, na financování mnoha z nich se podílelo právě stavební spoření. Zájem o ně poté enormně vzrostl ve druhé polovině sedmdesátých let, kdy se SRN musela vyrovnat s přílivem přibližně dvou milionů přistěhovalců. Další boom nastal po německo-německém sjednocení, stavební spořitelny zaznamenaly 25procentní nárůst klientely.
Státní podpora je ovšem překvapivě nižší než v České republice - zájemce může ročně počítat pouze s deseti procenty z maximálně 2000 marek (u ženatých, svobodní jen z 1000 marek), nejvyšší příspěvek je tedy pouze 200 marek. To je v přepočtu asi 3600 korun, což je o plnou čtvrtinu méně než v tuzemsku.
Podobná situace je v Rakousku, státní podpora v této zemi je dokonce jen osmiprocentní, a to z maximální částky deset tisíc šilinků. Klient tedy může ročně počítat s osmi sty šilinky - to znamená zhruba ekvivalentem dvou tisíc korun.
Ve výši státní podpory ovšem Českou republiku předstihují Polsko a Maďarsko, kde rozpočet přispívá střadatelům plnými třiceti procenty. V Maďarsku může klient počítat s maximálně 5706 korunami za rok, v Polsku dokonce s ekvivalentem dvanácti tisíc korun.
O ÚVĚRECH ROZHODOVAL V MINULOSTI I LOS
Moderní formy předchůdců stavebních spořitelen se začaly rozvíjet ve druhé polovině minulého století. Například v sedmdesátých letech skupina dělníků v anglickém Birminghamu začala spořit mezi sebou, o přidělení úvěru se rozhodovalo losem. V roce 1924 pak vznikla společnost, která již ve svém názvu nesla slova stavební spořitelna - byla to dodnes úspěšná firma Wüstenrot.
Širokou formu dostalo stavební spoření až po druhé světové válce, přičemž se postupně vykrystalizovaly dva modely. První - anglický, který je méně rozšířený, má spíše podobu příspěvkového družstva, které pro své členy nezajišťuje pevné úroky z úvěru. Ty kolísají podle úrokové míry v bankách. Tento systém se ujal v zemích Spojeného království.
Ve většině Evropy ovšem převládl takzvaný systém německý, v rámci kterého mohou klienti získat výhodnější, neměnný úrok z úvěru. Největší rozkvět zažívá tento způsob spoření v Německu a Rakousku, které jsou považovány za vůdčí země v oblasti stavebního spoření.
V NĚMECKU JE NIŽŠÍ PODPORA NEŽ U NÁS
V kolébce moderního stavebního spoření - Německu - začal tento produkt kvést v padesátých letech tohoto století po měnové reformě. V letech 1950 až 1970 se zde počet bytů zdvojnásobil z 10,3 na 20,7 milionu, na financování mnoha z nich se podílelo právě stavební spoření. Zájem o ně poté enormně vzrostl ve druhé polovině sedmdesátých let, kdy se SRN musela vyrovnat s přílivem přibližně dvou milionů přistěhovalců. Další boom nastal po německo-německém sjednocení, stavební spořitelny zaznamenaly 25procentní nárůst klientely.
Státní podpora je ovšem překvapivě nižší než v České republice - zájemce může ročně počítat pouze s deseti procenty z maximálně 2000 marek (u ženatých, svobodní jen z 1000 marek), nejvyšší příspěvek je tedy pouze 200 marek. To je v přepočtu asi 3600 korun, což je o plnou čtvrtinu méně než v tuzemsku.
Podobná situace je v Rakousku, státní podpora v této zemi je dokonce jen osmiprocentní, a to z maximální částky deset tisíc šilinků. Klient tedy může ročně počítat s osmi sty šilinky - to znamená zhruba ekvivalentem dvou tisíc korun.
Ve výši státní podpory ovšem Českou republiku předstihují Polsko a Maďarsko, kde rozpočet přispívá střadatelům plnými třiceti procenty. V Maďarsku může klient počítat s maximálně 5706 korunami za rok, v Polsku dokonce s ekvivalentem dvanácti tisíc korun.
