Vendor-lockin bývá u velkých softwarových systémů z podstaty věci.
Odtrhnout větší softwarový systém od jeho autorů je v podstatě nemožné. Nebo jen za cenu zcela mimořádných prostředků, věnovaných na standardizaci a kontrolu dodržování standardizace. To běžně nikdo nedělá ani v privátním sektoru. Prostě se dohodnou podmínky tvorby (obsah) a podmínky údržby (cena, obsah) a systém běží i desítky let. Vývoj tak, aby to bylo flexibilní a převzatelné někým jiným tedy skoro nikdo neumí, neumí to tuplem stát. A protože taková tvorba IS vždy vyjde dráž a musí vyhrát nejnižší nabídka, nastává běžně onen vendor-lockin.
OKSystem dodával klíčové IS na MPSV asi 2 desítky let. Pak tam přišel Šiška a zrušil to ve prospěch svých známých. Což trestně právně neustál. Pak Marksová zase po Šiškovi se to snažila dát dohromady zase nějak jinak. Teď je tam třetí garnitura (ANO), která říká, že druhá byla špatná.
To vše za podmínek, že podle tabulkových platů můžete na ministerstvu ajťáka s pětiletou praxí zaměstnat za 24.740,- Kč měsíčně hrubého. S pantáctiletou za 27.670,- Kč hrubého, s třicetipětiletou už 33.300 Kč hrubého.
Takže si asi lze vřele představit, že pokud již ve veřejné správě někdo v IT pracuje za takovýchto platových poměrů, jaká kvalita jeho činnosti asi je.
Jediná možnost sehnat kvalitu pak je najmout si externí konzultanty.
Jenže konzultanté nepracují jako jednotlivci, ale jsou dodáváni prostřednictvím zprostředkovatelů práce. Ti mají zájem dodávat a fakturovat co nejvíce činnosti, takže i konzultanté nemusí nutně sledovat zájmy konečného zaměstnavatele (ministerstva), ale spíše onoho zprostředkovatele.
Vytváří to zcela nepřehledný chumel zájmů, v jehož rámci je docela zázrak, že je někdy dodán i informační systém, který funguje. Tuplem, pokud funguje tak, jak by měl.
