Hrůzné prozření však má svůj klad. Teprve prozkoumáním těch správných kolonek na výplatní pásce člověk pochopí, kdo je to vlastně ten anonymní daňový poplatník.
No jistě,vždyť to jsem já! To jsou moje peníze, o nichž se mluví a které se rozdělují při politických hádkách! Jsou to moje peníze, za něž fungují úřady i nemocnice!
Když člověk ví, kolik platí z vlastních peněz na provoz úřadů či policie,na svůj i cizí důchod a zdravotní péči, může se vůči státu chovat sebejistěji. S jistou dávkou nadsázky jeho vztah ke státu totiž není nic jiného než role kupující-prodávající.
Člověk platící z těžce vydělaných peněz daně, má právo za ně něco dostat. A nebýt jen otravným prosebníkem na úřadech či v ordinaci. Pokud není člověk podvodník, roli daňového poplatníka se nevyhne. Je mu dána jaksi automaticky.
Teď už jen stačí začít se vžívat do role suverénního občana, který má za své daně dostat, co mu náleží.
