Mnozí z nás se snaží být ve svých vztazích věrní, avšak nové výzkumy dokazují, že celá příroda, včetně člověka je založena i na nevěře.
Antropoložka Margaret Meadová jednou konstatovala, že věrnost je nejobtížnějším poutem lidského manželského svazku. Je to také velmi vzácně se vyskytující pouto. I dlouhodobě monogamní, dlouholetí věrní manželé, to praktikují jako novou záležitost, ať už si to uvědomují, nebo nikoliv. Ve snaze udržovat společenské a sexuální pouto, které se výlučně skládá ze vztahu mezi jedním mužem a jednou ženou, jdou lidé holdující věrnosti vlastně proti nejhlubším evolučním pudům, jimiž příroda vybavila většinu biologických druhů včetně druhu člověka. Existují nyní přesvědčivé důkazy, že lidé nejsou "přirozeně" věrní, stejně jako důkazy, že mnoho zvířat, o nichž jsme si mysleli, že jsou monogamní, se také tak nechovají.
Ze savců je věrných jenom několik druhů
Co se týče savců, je o nich dávno známo, že je u nich věrnost výjimkou. Z 4000 druhů savců vytváří trvalejší dvojice jen několik desítek druhů - pár druhů netopýrů, lišky, opice kosmani, několik druhů myší a krys, obří jihoamerická vydra, severský bobr, několik druhů tuleňů a dva druhy malých afrických antilop - jenže v mnoha případech je obtížné spolehlivě určit tyto vztahy jako monogamní, protože společenský a sexuální život savců se odehrává vskrytu. Naproti tomu vypovídají ptáci daleko více o původu monogamie, neboť projevují v tomto směru alespoň tendence a také mají snahu, že se o mláďata starají oba rodiče. Když dva jednotlivci spolu žili, hnízdili spolu, lovili spolu a měli spolu sexuální styk, biologové také donedávna předpokládali, že spolu také mísili své geny: že potomstvo, které vychovávali, je výlučně jejich. Podle knihy Ekologická přizpůsobivost při rozmnožování ptactva od Davida Lacka je totiž 92 procent druhů ptactva monogamních. Jenže díky technologii, která nyní umožňuje získávat individuálně DNA, nyní víme, že i když je tento údaj stále platný, sexuálně je chybný. Když jde o rozmnožování, je nyní zjevné, že i ty druhy ptactva, jako husy a orli, které byly dlouho považovány za vzor sociální věrnosti, podnikají sexuální dobrodružství. Když byli chyceni migrující ptáci a byla vypláchnuta a prozkoumána kloaka samic, zjistilo se, že 25 procent z nich už obsahuje spermata, a to ještě před tím, než samice doletěly do oblastí, kde se tyto druhy ptactva tradičně rozmnožují. Víme nyní, že otcem 10 - 40 procent potomstva ptactva je jiný samec, než je člen "věrného" páru. Třeba pěnice a vlaštovky se normálně považují za věrné druhy, ale když byla provedena genetická analýza u šesti různých potomků u těchto druhů ptactva, bylo zjištěno, že otcem bylo pět různých samců.
Člověk se zamiluje i do víc osob najednou
V knize Civilizace a její nespokojenci argumentoval Sigmund Freud, že je civilizace založena na potlačování pudů lidstva. Nyní víme, že jedním z těchto pudů je sexuální nestálost. Ať už je naše přirozená náklonnost jakákoliv, není pochyb, že lidé jsou biologicky i psychologicky schopni mít sexuální styk s víc než jedním partnerem, a to často v rychlém sledu. Existují také přesvědčivé důkazy, že je člověk schopen nejen se fyzicky milovat víc než s jedním partnerem, ale i být zamilován do víc než jedné osoby najednou. Společensky je to však tabu. Vynikajícím úspěchem člověka je jeho obrovský mozek. Tento pozoruhodný orgán umožňuje lidem uvažovat o svých náklonnostech a rozhodnout se třeba jednat proti ním. A co rozhodnutí nemilovat, když chceme? Možná neexistuje jiný způsob, jak potvrdit naše lidství, než odmítnout silné pudové nutkání, zejména když nás mozek varuje, že takové pudové jednání může přivodit problémy nám nebo jiným. Pro lidi má sex tři významné funkce: rozmnožovací, vztahovou a rekreační. První funkce je zjevná. Druhá funkce hovoří o hlubokém poutu, které často vzniká mezi milenci a které - alespoň podle západní tradice - by mělo předcházet sexuálním stykům mezi lidmi. Třetí funkce sexu, rekreační, je bezpochyby nejspornější. Ale faktem je, že sex bývá sám o sobě mocným rekreačním nutkáním. Pokud je literatura odrazem toho, co zajímá lidi, nevěra je už dlouhá staletí jedním z jejích nejatraktivnějších témat, a bylo tomu tak dlouho před tím, než se k věci jakkoliv mohli vyslovit biologové. Každá literární tradice odhaluje selhání věrnosti: Anna Kareninová, Madame Bovaryová, Milenec lady Chatterleyové. Podle historika Denise de Rougemonta "existuje na Západě nevyhnutelný konflikt mezi manželstvím a vášnivou láskou". Naše civilizace musí přiznat, argumentuje de Rougemont, že "manželství, na němž jsou založeny její sociální struktury, je daleko serióznější než láska, kterou manželství kultivuje, a že manželství nemůže být založeno na vášnivém citu". Základním problémem je podle de Rougemonta nebezpečí vášnivé lásky: vášnivá láska je pro nás nesmírně atraktivní a jsme jí fascinováni. Podle de Rougemonta máme dokonce zvrácenou touhu přivodit si neštěstí, dosáhnout tragiky: "Západního člověka přitahuje to, co ničí 'štěstí manželské dvojice', alespoň tak silně jako to, co to štěstí zajišťuje. Odkud pochází tento rozpor? Jestliže dochází k rozpadu manželství jen v důsledku toho, že zakázané je lákavé, stále není jasné, proč toužíme po tom být nešťastní."
Mimomanželský sex vyvolává velké emoce
Společenský zákaz mnohonásobných sexuálních styků je mocný a v dlouhodobé perspektivě obyčejně zvítězí, i když nikoliv bez boje a nikoliv bez krátkodobých porážek. A ten boj - který se projevuje občasnými mimomanželskými dobrodružstvími, jen na noc nebo jen na víkend, či dlouhými mimomanželskými vztahy, které trvají měsíce nebo i rok, anebo jen představami bývá zdrojem nejsložitějších, nejintenzivnějších a nejzmatenějších emocí, jaké člověk kdy zažil. Často se hovoří o tom, že profese psychologa bývá omezen na funkci leukoplasti: psycholog pomáhá lidem přizpůsobit se nemocné společnosti a často se přitom odklání energie a pozornost od oblastí, kde je jí nejvíce zapotřebí: při odstraňování společenských nedostatků. Možná že je lidské úsilí přizpůsobit se věrnosti také takové. Možná že namísto toho, abychom brali věrnost jako normu, což vede k tomu, že nás nevěra "šokuje", bychom měli začít považovat nevěru za výchozí stav věcí a z tohoto hlediska bychom pak měli zkoumat věrnost jako vzácnost - protože skutečně je vzácností. To by ovšem předpokládalo, že pro lidi vznikne lepší možnost:například že by se cítili šťastnější, kdyby mohli mít otevřené a nezakazované sexuální vztahy. Žádné jiné uspořádání sexuálních vztahů mezi muži a ženami polygamie, polyandrie, skupinové manželství - nefungovalo lépe než monogamie. Nicméně ani ona nefunguje dokonale a během historie byli lidé opakovaně šokováni věrností a jejím porušováním - naplňování energií i zoufalstvím. Možná je to asi tak, jako když Winston Churchill charakterizoval demokracii: je to nejhorší možný systém, dokud nezačnete uvažovat o jiných možnostech.
Text je výňatkem z knihy Davida P. Barasche: Mýtus monogamie: věrnost a nevěra u zvířat a u lidí, nakladatelství W. H. Freeman.
Antropoložka Margaret Meadová jednou konstatovala, že věrnost je nejobtížnějším poutem lidského manželského svazku. Je to také velmi vzácně se vyskytující pouto. I dlouhodobě monogamní, dlouholetí věrní manželé, to praktikují jako novou záležitost, ať už si to uvědomují, nebo nikoliv. Ve snaze udržovat společenské a sexuální pouto, které se výlučně skládá ze vztahu mezi jedním mužem a jednou ženou, jdou lidé holdující věrnosti vlastně proti nejhlubším evolučním pudům, jimiž příroda vybavila většinu biologických druhů včetně druhu člověka. Existují nyní přesvědčivé důkazy, že lidé nejsou "přirozeně" věrní, stejně jako důkazy, že mnoho zvířat, o nichž jsme si mysleli, že jsou monogamní, se také tak nechovají.
Ze savců je věrných jenom několik druhů
Co se týče savců, je o nich dávno známo, že je u nich věrnost výjimkou. Z 4000 druhů savců vytváří trvalejší dvojice jen několik desítek druhů - pár druhů netopýrů, lišky, opice kosmani, několik druhů myší a krys, obří jihoamerická vydra, severský bobr, několik druhů tuleňů a dva druhy malých afrických antilop - jenže v mnoha případech je obtížné spolehlivě určit tyto vztahy jako monogamní, protože společenský a sexuální život savců se odehrává vskrytu. Naproti tomu vypovídají ptáci daleko více o původu monogamie, neboť projevují v tomto směru alespoň tendence a také mají snahu, že se o mláďata starají oba rodiče. Když dva jednotlivci spolu žili, hnízdili spolu, lovili spolu a měli spolu sexuální styk, biologové také donedávna předpokládali, že spolu také mísili své geny: že potomstvo, které vychovávali, je výlučně jejich. Podle knihy Ekologická přizpůsobivost při rozmnožování ptactva od Davida Lacka je totiž 92 procent druhů ptactva monogamních. Jenže díky technologii, která nyní umožňuje získávat individuálně DNA, nyní víme, že i když je tento údaj stále platný, sexuálně je chybný. Když jde o rozmnožování, je nyní zjevné, že i ty druhy ptactva, jako husy a orli, které byly dlouho považovány za vzor sociální věrnosti, podnikají sexuální dobrodružství. Když byli chyceni migrující ptáci a byla vypláchnuta a prozkoumána kloaka samic, zjistilo se, že 25 procent z nich už obsahuje spermata, a to ještě před tím, než samice doletěly do oblastí, kde se tyto druhy ptactva tradičně rozmnožují. Víme nyní, že otcem 10 - 40 procent potomstva ptactva je jiný samec, než je člen "věrného" páru. Třeba pěnice a vlaštovky se normálně považují za věrné druhy, ale když byla provedena genetická analýza u šesti různých potomků u těchto druhů ptactva, bylo zjištěno, že otcem bylo pět různých samců.
Člověk se zamiluje i do víc osob najednou
V knize Civilizace a její nespokojenci argumentoval Sigmund Freud, že je civilizace založena na potlačování pudů lidstva. Nyní víme, že jedním z těchto pudů je sexuální nestálost. Ať už je naše přirozená náklonnost jakákoliv, není pochyb, že lidé jsou biologicky i psychologicky schopni mít sexuální styk s víc než jedním partnerem, a to často v rychlém sledu. Existují také přesvědčivé důkazy, že je člověk schopen nejen se fyzicky milovat víc než s jedním partnerem, ale i být zamilován do víc než jedné osoby najednou. Společensky je to však tabu. Vynikajícím úspěchem člověka je jeho obrovský mozek. Tento pozoruhodný orgán umožňuje lidem uvažovat o svých náklonnostech a rozhodnout se třeba jednat proti ním. A co rozhodnutí nemilovat, když chceme? Možná neexistuje jiný způsob, jak potvrdit naše lidství, než odmítnout silné pudové nutkání, zejména když nás mozek varuje, že takové pudové jednání může přivodit problémy nám nebo jiným. Pro lidi má sex tři významné funkce: rozmnožovací, vztahovou a rekreační. První funkce je zjevná. Druhá funkce hovoří o hlubokém poutu, které často vzniká mezi milenci a které - alespoň podle západní tradice - by mělo předcházet sexuálním stykům mezi lidmi. Třetí funkce sexu, rekreační, je bezpochyby nejspornější. Ale faktem je, že sex bývá sám o sobě mocným rekreačním nutkáním. Pokud je literatura odrazem toho, co zajímá lidi, nevěra je už dlouhá staletí jedním z jejích nejatraktivnějších témat, a bylo tomu tak dlouho před tím, než se k věci jakkoliv mohli vyslovit biologové. Každá literární tradice odhaluje selhání věrnosti: Anna Kareninová, Madame Bovaryová, Milenec lady Chatterleyové. Podle historika Denise de Rougemonta "existuje na Západě nevyhnutelný konflikt mezi manželstvím a vášnivou láskou". Naše civilizace musí přiznat, argumentuje de Rougemont, že "manželství, na němž jsou založeny její sociální struktury, je daleko serióznější než láska, kterou manželství kultivuje, a že manželství nemůže být založeno na vášnivém citu". Základním problémem je podle de Rougemonta nebezpečí vášnivé lásky: vášnivá láska je pro nás nesmírně atraktivní a jsme jí fascinováni. Podle de Rougemonta máme dokonce zvrácenou touhu přivodit si neštěstí, dosáhnout tragiky: "Západního člověka přitahuje to, co ničí 'štěstí manželské dvojice', alespoň tak silně jako to, co to štěstí zajišťuje. Odkud pochází tento rozpor? Jestliže dochází k rozpadu manželství jen v důsledku toho, že zakázané je lákavé, stále není jasné, proč toužíme po tom být nešťastní."
Mimomanželský sex vyvolává velké emoce
Společenský zákaz mnohonásobných sexuálních styků je mocný a v dlouhodobé perspektivě obyčejně zvítězí, i když nikoliv bez boje a nikoliv bez krátkodobých porážek. A ten boj - který se projevuje občasnými mimomanželskými dobrodružstvími, jen na noc nebo jen na víkend, či dlouhými mimomanželskými vztahy, které trvají měsíce nebo i rok, anebo jen představami bývá zdrojem nejsložitějších, nejintenzivnějších a nejzmatenějších emocí, jaké člověk kdy zažil. Často se hovoří o tom, že profese psychologa bývá omezen na funkci leukoplasti: psycholog pomáhá lidem přizpůsobit se nemocné společnosti a často se přitom odklání energie a pozornost od oblastí, kde je jí nejvíce zapotřebí: při odstraňování společenských nedostatků. Možná že je lidské úsilí přizpůsobit se věrnosti také takové. Možná že namísto toho, abychom brali věrnost jako normu, což vede k tomu, že nás nevěra "šokuje", bychom měli začít považovat nevěru za výchozí stav věcí a z tohoto hlediska bychom pak měli zkoumat věrnost jako vzácnost - protože skutečně je vzácností. To by ovšem předpokládalo, že pro lidi vznikne lepší možnost:například že by se cítili šťastnější, kdyby mohli mít otevřené a nezakazované sexuální vztahy. Žádné jiné uspořádání sexuálních vztahů mezi muži a ženami polygamie, polyandrie, skupinové manželství - nefungovalo lépe než monogamie. Nicméně ani ona nefunguje dokonale a během historie byli lidé opakovaně šokováni věrností a jejím porušováním - naplňování energií i zoufalstvím. Možná je to asi tak, jako když Winston Churchill charakterizoval demokracii: je to nejhorší možný systém, dokud nezačnete uvažovat o jiných možnostech.
Text je výňatkem z knihy Davida P. Barasche: Mýtus monogamie: věrnost a nevěra u zvířat a u lidí, nakladatelství W. H. Freeman.
