Zdeněk Venera, ředitel České geologické služby

Zdeněk Venera, ředitel České geologické služby | foto: Dan Materna, MAFRA

Česko je na suroviny bohaté, ale mnoho toho netěžíme, říká geolog Venera

  • 168
Česká geologická služba mapuje, co skrývá české podzemí. V poslední době, hlavně kvůli iniciativě EU úřad pracuje na tom, aby zdroje zmapoval „Dvacet let nikoho nezajímalo, jaké suroviny nám leží pod zemí a jak bychom je mohli využít,“ říká ředitel ředitel Zdeněk Venera. „Česko je na suroviny docela bohaté, ale mnoho toho netěžíme,“ popisuje geolog.

Australská EMH získala povolení k průzkumu cínovského lithia a cínu

Ještě se v Česku vyskytují hledači polodrahokamů a vltavínů?
Tam jde spíš o záležitost orgánů ochrany životního prostředí, hledači vltavínů působí v oblasti jižních Čech. Je rozdíl, když si někdo na poli po dešti sebere pár kamínků, a nelegální těžbou, když někdo plošně s krumpáčem, nebo dokonce bagrem devastuje pole a lesy.

Co polodrahokamy, těží se u nás nějaké?
V Čechách jsou významná naleziště pyropu – českého granátu tmavě rudé barvy. Ty se už desítky let těží v Českém středohoří v okolí Třebenic a také u Vestřevi v Podkrkonoší. Sběratelé minerálů chodí na chalcedony, acháty a jaspisy v Českém ráji. Musí se ale respektovat zákonem chráněné lokality, kde je sběr zakázán.

Zdeněk Venera

  • Geolog Zdeněk Venera vystudoval obor ložisková geologie na Přírodovědecké fakultě UK a anglický a ruský jazyk na Filozofické fakultě UK.
  • Začal jako akademik, poté šel pracovat na ministerstvo životního prostředí, kde řídil odbor geologie.
  • Od roku 2004 je ředitelem České geologické služby (330 zaměstnanců), spadající pod ministerstvo životního prostředí. Zastupuje Česko ve Výboru pro ochranu životního prostředí v rámci systému Antarktické smlouvy.

Je Česko země bohatá na nerostné suroviny?
Relativně bohatá, byť je to nesrovnatelné s Brazílií, Jižní Afrikou, Zambií, Čínou, Indií, Ruskem... Na druhé straně existují země chudé na nerostné zdroje jako Dánsko, Nizozemsko, pokud nemluvíme o energetických zdrojích. V minulosti představovalo nerostné bohatství zdroj slávy Českého království, zejména díky těžbě stříbra v Kutné Hoře a v Jáchymově. Ta ložiska jsou dávno vytěžená. Některá jiná důležitá však stále máme – hnědé uhlí, těžba černého uhlí se chýlí ke konci, ložiska uranu stále máme, ale s ohledem na životní prostředí se tam v současnosti netěží. Významná jsou ložiska kaolínu, bentonitu…

Na co se používá bentonit?
V potravinářském a chemickém průmyslu, jako plnivo, těsnicí či plastifikační materiál, při čištění odpadních vod, používá se tam, kde je třeba pohlcovat různé jiné látky – vyrábí se z toho i stelivo pro domácí zvířata, protože absorbuje pachy. Při ukládání radioaktivního odpadu se počítá s tím, že se z bentonitu bude dělat těsnicí obal kontejneru. Vedle toho je Česko bohaté na křemenné písky a živce, oboje používané na výrobu skla a do metalurgie, dále na vápence a další cementářské suroviny, na stavební suroviny jako kámen, štěrkopísky, cihlářské suroviny. Kromě toho máme suroviny, kterých je méně, jako ropa a zemní plyn, ale pro těžaře jsou výnosné.

Pokud těží soukromník, co z toho má stát?
Státu se odvádí úhrada za vydobytý nerost a poplatek za dobývací prostor. Úhrady za nerost se v roce 2016 zvyšovaly. Sazby se ale musí doladit, u některých surovin se zvýšily absurdním způsobem. U rubidia, které se netěží, by to vycházelo likvidačně.

Stát má pod zemí zlato za 212 miliard korun, ale neumí ho zpracovat

Česká vláda se loni začala zabývat surovinami, jako jsou uran, zlato, baryt, fluorit, grafit, wolfram, lithium, a nechává si vypracovat zprávy o tom, co v Česku pod zemí leží a jak by se to dalo ekonomicky využít. Může za to kauza lithium?
Potkalo se to s vývojem v EU. Evropské země od roku 2008 začaly mapovat své nerostné bohatství, mají zájem jej více využívat a strategicky tak snížit závislost na jejich importu. Další aspekt je ekologický. V rozvojových zemích, odkud se suroviny dovážejí, bývá báňská legislativa velmi slabá a mají tam výrazně nižší standardy ochrany životního prostředí, než když se těží v Evropě.

Jak v minulosti naši předkové přišli na to, co pod zemí leží? Například stříbro.
První indicie nerostných surovin nacházeli na povrchu, to bylo nejsnazší, a pak šli do hloubky. Je obdivuhodné, jak bez všech technických vymožeností a metod, které máme my, byli schopni objevit úžasná ložiska, rozfárat je a vytěžit do velké hloubky.

Jak dnes mapujete, co v Česku leží pod zemí?
Nezačínáme od nuly. V Českém masivu se horníci pohybují od středověku a poznatky o geologické stavbě přibývají postupně. Republika je kompletně geologicky zmapována v měřítku 1:50 000. Když ale potřebujete hledat nerostné zdroje nebo ukládat radioaktivní odpad, musí se jít do mnohem podrobnějšího měřítka až na 1:10 000. Chodí se do terénu, berou se vzorky z hornin, měří se geologické struktury, dělají se chemické a mineralogické analýzy vzorků. Využívají se geofyzikální metody, které umožní získat obraz toho, jaké jsou struktury v podzemí, kam člověk nevidí. Při hledání rud se používá také šlichová prospekce. To znamená, že se sediment z vodních toků rýžuje a zjišťuje se, jaké jsou tam obsaženy těžké minerály, které nám řeknou, jaké primární horniny se vyskytují výše proti proudu.

Australská EMH získala povolení k průzkumu cínovského lithia a cínu

Můžete vyloučit, že by se v Česku objevilo významné surovinové ložisko, o kterém se dnes neví?
To bych nevylučoval. S tím, jak se vyvíjejí technologie, vzniká zájem o suroviny, které dříve nikoho nezajímaly, protože pro ně nebyl odbyt – nejznámější případ je lithium, které se našlo na ložisku cínu a wolframu dobývaném stovky let. V současné době je v podobném postavení rubidium a je možné, že když technologie pokročí, tak bude více žádané a bude zájem ho těžit.

V minulosti jste se vyjádřil, že těžba nerostných surovin v Česku klesá, protože k tomu má veřejnost odmítavý postoj. Není to dobře, protože tím zachováme zdroje pro naše potomky?
Ve vyspělých zemích je odpor obyvatelstva proti těžbě všude. Nikdo nechce, aby probíhala v jeho blízkosti. Nejhorší dopad má obvykle doprava spojená s těžbou. Na druhé straně se bez surovin nikdy neobejdeme.

Není lepší suroviny raději dovézt?
Pokud je dovoz ekonomicky výhodnější, dostane přednost. Jenže situace může dospět až k ohrožení ekonomiky, a pak státy mohou být rády, když mají nějaké vlastní zdroje.

Těžba však také představuje negativní zásah do krajiny...
Já to tak černobíle nevidím. U nás se klade velký důraz na rekultivaci po ukončení těžby a mnohdy jde o dobře provedenou práci i o určité obohacení krajiny. Třeba některé vápencové lomy, například Čertovy schody v Českém krasu, nebo hydrické rekultivace po těžbě hnědého uhlí v Podkrušnohoří, kdy vznikají jezera jako Most nebo Milada či Medard u Sokolova, nebo výsypky, vhodně modelované haldy porostlé travou a nálety bříz i dalších dřevin.

Co si myslíte o prolamování limitů pro těžbu hnědého uhlí?
V současnosti není potřeba, aby se dál posouvaly. Jde o vyvažování zájmů na kompletním vydobytí ložiska a ekologických zájmů obyvatelstva, kteří bydlí ve vesnicích, které by těžba zlikvidovala. Neumím si představit, že by někdo vydal rozhodnutí, aby byly ty vesnice vystěhovány.

O geologické službě bylo letos slyšet, protože provádí průzkum podzemní vody v souvislosti s prohloubením a rozšířením těžby v příhraničním polském dole Turow. Mají se občané ve frýdlantském výběžku obávat, že jim kvůli těžbě klesne hladina podzemní vody, údajně až o 60 metrů?
Rozhodnuto zatím není. Detailně mapujeme naše přilehlé pohraniční území a zjišťujeme, odkud kam podzemní voda teče, v jakých objemech, jakou rychlostí, v jaké hloubce se pohybuje její hladina.

Majitel dolu údajně uvažuje o stavbě velké podzemní bariéry, která by důl oddělila od podzemní vody. Není to utopie?
Nemusí to být utopický nápad, ale rozhodně by šlo o nákladnou stavbu. Potvrzovalo by to, že majitel dolu vidí riziko, že by českou podzemní vodu do dolu stáhli. Ta je pro ně nežádoucí, museli by ji z dolu čerpat, takže by toto opatření pomohlo i jim.

V roce 2015 jste dokončili pětiletý výzkumný projekt Rebilance zásob podzemních vod. Problém s nedostatkem vody začínáme mít v Česku poslední čtyři roky. Na co jste přišli?
V Česku máme poměrně rozsáhlé hluboké kolektory s podzemní vodou. Leží ve hloubkách i několik set metrů, zejména v oblasti české křídy (Liberecký, Ústecký a Středočeský kraj). Jde o vrstvy, především pískovců, které v pórech mezi zrníčky zadržují podzemní vodu – zjednodušeně je to jako pískovec nasáklý vodou. Takové oblasti máme však jen asi na třetině území. Zásoby podzemní vody představují rezervu, která by se dala v horších časech čerpat a vést tam, kde se jí nedostává. Zbývající dvě třetiny území jsou na podzemní vodu chudé, je tam jen v přípovrchové vrstvě, tedy do hloubky 10 až 20 metrů.

Ubývá nám tedy podzemní voda, máme se znepokojovat?
Hluboké horizonty nevykázaly nějaký velký úbytek, úbytek se týká mělčích kolektorů. Ty hluboké jsou relativně chráněné od povrchového vlivu, sucho k nim doléhá s velkým zpožděním, voda tam migruje několik desítek až stovek let. Leží tam voda stará několik set let. U povrchové vody je cirkulace velice rychlá, stačí když pár měsíců neprší a hladina podzemní vody hned výrazně klesá.

Polovina pitné vody se dnes čerpá z podzemní vody a poplatek za ni je nižší než za tu povrchovou. Není to špatně?
Jsem zastáncem toho, že by podzemní voda měla být dražší než voda povrchová. Celkově je v Česku 152 hydrogeologických rajonů, v 58 nejvýznamnějších jsme spočítali zásoby a nastavili limity pro využívání vody. Vodoprávní úřady, když povolují odběry, se mohou tímto číslem řídit a nepovolovat větší odběry, například pro průmyslové či zemědělské účely. Při nadměrném čerpání podzemní vody dochází k degradaci hydrogeologické struktury a zadržovací kapacita horniny se už nemusí obnovit. Je také potřeba udržovat hladinu podzemní vody na určité výši kvůli ohrožení ekosystémů, které se vyskytují na povrchu. Kdyby se povolily větší odběry, začnou například lužní lesy vysychat.