Šestadvacátý Zlatý Ámos po dvou letech pochází opět z jižních Čech. „Nemohla jsem tomu nejdříve uvěřit. Až asi po vteřině, co přečetli mé jméno, jsem si uvědomila, že jsem to opravdu já. Nejdřív jsem lítala po pódiu jako poplašňák. Pan doktor Cimický, který mi předával šerpu, ode mě dokonce dostal i pusu. To určitě nečekal,“ říká třiačtyřicetiletá Pavlína Kopáčiková.
Do soutěže ji přihlásili sami čtvrťáci, o jejich záměru do poslední chvíle nic netušila. Na konci října podali přihlášku a poté od svých spolužáků sehnali sto podpisů, což byla jedna z podmínek nominace.
„Nechápu, jak to dokázali tak dlouhou dobu tajit. V lednu si mě k sobě zavolali, čekala jsem, že mají nějaký průšvih. Ale oznámili mi, že mě nominovali do Zlatého Ámose. Že jsem nebrečela?“ ptá se dětí Kopáčiková. „Ale brečela, štěstím!“ odpovídají jednohlasně.
Na samotné finále si všichni připravili hranou scénku o srazu třídy po třiceti letech.
„Já byl ředitelem cestovní kanceláře, já byla biatlonovou trenérkou a já zase ředitelkou Národního parku Šumava!“ volají čtvrťáci jeden přes druhého. Kromě toho složili pro svou učitelku písničku a přímo na pódiu měli všichni dohromady připravit básničku o školníkovi.
Ani pět dnů po vítězství Pavlíny Kopáčikové se však život na vacovské škole k normálu zdaleka neblíží. V pondělí přišly na řadu přímo ve škole oslavy.
„Vypadalo to tu jako po výbuchu. Udělali jsme si s dětmi diskotéku a rodiče nám přinesli různé dobroty. To byla ale výjimka, nemůžeme slavit donekonečna,“ přiznává Kopáčiková.
S tím však děti nesouhlasí a připomínají jí jednu z hlavních odměn, kterou v soutěži jako třída získali. „Ještě přeci pojedeme na zájezd do Legolandu v Německu. A na výlet do Děčína!“ překřikují se. „To máte pravdu, o těchto cenách jsme dlouhou dobu neměli tušení,“ podotýká s tím, že největší odměnou jsou jí její čtvrťáci.
„Nebýt jich, tak bychom neměli tak krásný zážitek. Moc mě baví s nimi pracovat, každý den je úplně jiný, rozhodně se nenudím. Občas mě ale dokážou také pěkně naštvat. Místo poznámek však dostanou trest v podobě úkolu a je pokoj,“ líčí Kopáčiková s tím, že v její třídě funguje celá řada pravidel a děti tak vědí, co si mohou dovolit.
Učitelkou chtěla být už od dětství
Prostředí Základní a mateřské školy ve Vacově zná Pavlína Kopáčiková dokonale, odmala totiž do této školy chodila.
„Navštěvoval ji i můj tatínek a obě moje děti. Bývala jsem hrozně ukecaná, seděla jsem vzadu a často vyrušovala,“ prozrazuje a dodává, že ráda vzpomíná na učitelku Věru Mauricovou. „Vedla i mého syna s dcerkou, bohužel už tři roky není mezi námi,“ říká.
Odmala věděla, že se jednou stane učitelkou. Ve svých gymnaziálních letech pořádala pro Vacovské různé dětské dny a karnevaly.
„Po revoluci však chtěli být všichni právníky, tak jsem to taky zkusila. Na to jsem však moc velký dobrák a všichni by mě obrali, tak jsem později šla na učitelství,“ vysvětluje Kopáčiková. Teď si podle svých slov neumí představit, že by někdy měla pracovat bez dětí.
