Šéf hřebčince: Když máte u hlavy kopyta, musíte koni ukázat, co nesmí

  • 5
Karel Kratochvíle sedmým rokem šéfuje Zemskému hřebčinci Písek, který je národní kulturní památkou, ale je v něm běžný provoz. Ředitel je také senátorem a říká, že do politiky zamířil právě kvůli své profesi. „Říká se, že jakmile tomu propadne, tak není cesty zpátky. Koně má pak člověk pořád v srdci,“ líčí.

Když se jeho pracovnou rozezní řehtání koně, není to proto, že by se venku některý proháněl. Zvuky jsou telefonním vyzváněním, které vychází z jeho kapsy. O tom, že svou prací žije, svědčí i nadšení, s nímž o ní mluví. Senátor Karel Kratochvíle vede písecký hřebčinec od roku 2012.

Před několika týdny se setkal s incidentem, který v pozici ředitele doposud neřešil. Po sociálních sítích kolovalo video, na němž ošetřovatel pracuje s divokým koněm (psali jsme zde). Natočili ho studenti na praxi. Někteří rázné zacházení považovali za týrání. To 60letý Kratochvíle odmítá.

Byl postup ošetřovatele z vašeho pohledu v pořádku?
Vedoucí střediska postupoval správně. Možná bych mu vytkl, že před studenty neměl řvát neslušná slova. Jinak v tom trápení zvířat nevidím. To by bylo, kdyby do něj třeba kopal. Pouze koně trestal za to, co udělal. Bylo by důležité vidět celou situaci. Třikrát mu utekl, přičemž ho jednou potahal po břiše po dvoře. Kůň se pak vzepjal a tomu člověku šustila kopyta vedle hlavy. Některé chvíle jsou opravdu nebezpečné a musí se pak koni ukázat, co nesmí.

Proč podle vás taková nepříjemná situace vznikla?
Já v tom nevidím tak moc nepříjemnou situaci. My sem dostáváme mladé koně, kteří přijdou přímo ze stáda. Jsou nevychovaní a my je musíme naučit spolupráci s člověkem. Někdy je to snazší, jindy horší. Koně mají nějakou komunitu ve stádu, kdy jeden je vůdce jako u jiných skupin živočichů včetně lidí. Zvíře musíte přizpůsobit tak, aby dělalo to, co člověk potřebuje, aby mu nebylo nebezpečným.

Došlo nakonec na nějaký trest?
Kvůli těm dětem jsme věc řešili domluvou a finanční částkou, kterou jsem mu srazil.

Říkáte, že se snažíte docílit toho, aby koně nebyli v budoucnu nebezpeční. Jak to vypadá v praxi?
Záleží na tom, v jakém stadiu výcviku koně máte. Když ho vezmete z hříbárny jako hříbě, musí se naučit, že není ve stádě. Uvazujeme je do stání či boxů a zvykají si na individuální práci s ošetřovateli. Máme koně teplokrevné, tedy jezdecké, a chladnokrevné, kteří jsou do zápřeže. Jezdečtí si zvykají na sedlo, což je hodně nebezpečná práce. Není to ale jako rodea z Ameriky.

Setkávají se ošetřovatelé často s divokými koňmi?
Každým rokem řešíme nějaké pracovní úrazy. U práce se živým tvorem nikdy nevíte, co udělá.

O co nejčastěji jde?
Při obsedání, když si jezdec na koně sedne, se ho zvíře snaží zbavit. Kolikrát ho shodí a někdy zkrátka nešťastně spadne a je z toho pracovní úraz. Zrovna se mi stala jedna hloupost. Každé ráno, když jsem tady, tak dávám koním chleba. Dělám to řadu let a před nedávnem mi kůň málem ukousl prst. Nebyla to jeho vina, jen jsem mu chleba špatně podal. Kdykoliv se může něco stát.

Co jsou nejvážnější úrazy?
Za mě se to nestalo, ale u mých předchůdců tady byly i smrtelné úrazy, většinou při nějakých vyjížďkách. Kůň se lekne a jezdec spadne. Na to se člověk těžko připraví. Je fakt, že jezdectví hodnotí pojišťovny jako jeden z nejnebezpečnějších sportů.

Mluvil jste o teplokrevných a chladnokrevných koních. Pro laiky, jaký je mezi nimi rozdíl?
Není to podle teploty krve, ale podle původu. Teplokrevní byli zušlechtěni plemeny z teplých krajin, přišli sem přes Španělsko. U chladnokrevných míříme do Skandinávie. Teplokrevní jsou jezdečtí, kdežto chladnokrevní jsou třeba koně do lesa.

V čem je práce s nimi odlišná?
Teplokrevné obsedáte, kdežto chladnokrevné zapřaháte, učíte je chodit ve voze nebo kočáru. Teď máme lesní kalamity, ale práce s koněm v lese je pomalu vymírající řemeslo. Když koně máme, tak nám ubývají ti, kteří s nimi umějí dělat. Harvestory je z lesa vytlačují. Kůň jim nemůže konkurovat, ale jsou místa, kam se s těžkým strojem nedostanete, a tam by měl nastoupit kůň.

Jsou místa, kde by se tato práce ještě dala využít?
Samozřejmě. Když jsem nastoupil jako ředitel hřebčince, tak jsme měli spolupráci s NP Šumava, ale pak došlo k výměně vedení parku a nový pan ředitel všechno odpískal. Myslím, že to je škoda, protože v národním parku by bylo ideální, kdyby tam tahali dřevo koně. I kdyby mělo jít jen o ukázku.

Už jsme mluvili o studentech a nedostatku lidí, kteří s koňmi pracují. Je o tento obor stále stejný zájem?
Máme velký problém sehnat kluka. S děvčaty je to lepší, mají vztah k přírodě, ale kluci, to je samá technika a počítače.

Snažíte se s tím něco dělat?
Máme jedno učiliště, kde se vychovávají jezdci, a to jsou Kladruby nad Labem, kde je taky silná feminizace. Ptal jsem se, jestli by se tam nenašel nějaký šikovný kluk. Řekli mi, že jednou za pět let. Snažíme se získávat informace, nabízíme místa, ale je to těžké. Máme smlouvy s dvěma středními zemědělskými školami v Benešově a Písku. Posílají sem studenty na praxe. Stává se, že má občas nějaká slečna zájem si ji prodloužit. Stejně tak spolupracujeme s vysokými školami.

Práce u koní je určitě hodně specifická. Jaký musí být člověk, který se pro ni rozhodne?
K tomu zkrátka musíte mít vztah. Říká se, že jakmile tomu propadne, tak není cesty zpátky. Koně má pak člověk pořád v srdci.

Areál na okraji města je národní kulturní památkou, kterou si mohou návštěvníci prohlédnout s průvodcem.

Kdy jste jim propadl vy?
Odmala jsem chtěl jezdit na koních. V 15 letech jsem nastoupil na Střední zemědělskou školu v Písku a začal chodit do jezdeckého kroužku. Od té doby jsem v hřebčinci, ale profesně jsem byl i v jiné branži. Hřebčinec vedu od roku 2012. Je to národní kulturní památka a je jednou z mála, která je živá, tedy s běžným provozem. Dovedeme ji zachovat v dobrém stavu. Záleží hodně na penězích. Zatím se nám daří je dostávat z ministerstva zemědělství a areál udržujeme.

Veřejnost se může přijít do areálu podívat?
Jistě, musíme být otevření veřejnosti. Problémem je plný provoz a riziko, aby se někomu něco nestalo. Proto máme prohlídky s průvodcem v pondělí, ve středu a v pátek ve 13 hodin. Trvají 1,5 hodiny. U větších skupin stačí zavolat a objednat se.

Jste státní příspěvkovou organizací. Řešíte i nyní otázku privatizace?
Jedná se o tom celou dobu v různých fázích. Já jsem kvůli těmto jednáním vstoupil do politiky. Několikrát jsem musel privatizační snahy odvrátit. Nyní si myslím, že to nehrozí.

Co by privatizace hřebčince znamenala?
Co se dnes v koňském světě zprivatizovalo, to už skončilo. Mluvíme o existenční otázce. Zaprvé nevím, jestli by chtěl někdo privatizovat národní kulturní památku, protože kam se sáhne, to se musí hlásit. Zadruhé je tato činnost opravdu ztrátová. Muselo by jít o nějakého finančně silného partnera, aby mohl činnost dotovat ze zisku z něčeho jiného, jako je tomu například v západním světě. Teď to nehrozí. Člověk je ale z politiky zvyklý na heslo Nikdy neříkej nikdy.

Jak se vám daří skloubit práci v hřebčinci a politický život?
Jde to na úkor rodiny. Skončím v hřebčinci a jdu dělat politiku. Musíte mít kolem sebe dobrý tým.

Rodina to snáší dobře?
Důležitá je velká tolerance manželky. Ale říká, že když jsem dělal tajemníka asociace, tak jsem doma nebyl vůbec. (směje se) Když je nějaká akce, tak se ji snažím vzít s sebou, abychom spolu byli co nejvíce. V Praze jsem čtyři až pět dní v měsíci. Jinak jsem v Písku.