Jak se co dělá
Sledovat další díly na iDNES.tvV osmi letech viděl v televizi pořad o výrobě skla a tato chvíle určila jeho budoucnost – rozhodl se, že jednou bude sklářem. Svůj dětský sen si začal dnes 61letý Václav Vlasák z Bělčic na Strakonicku plnit hned po základní škole. Cesta k vysněné sklárně ale nebyla vůbec jednoduchá.
„Pocházím z katolické rodiny. V 15 letech jsem se kvůli tomu nedostal na žádnou střední školu. Takže učební obor foukač dutého skla v Chlumu u Třeboně byl vlastně osudový,“ vzpomíná.
Tři roky, které ve sklárně prožil, ho utvrdily, že tato práce je pro něj tou pravou a jedinou volbou. Pak se nabízela střední škola sklářská v Novém Boru.
„Přihlášku jsem si dal na technologický směr, abych mohl případně pokračovat ve studiu na vysoké škole. Řekli mi, že k tomu bych musel vstoupit do komunistické strany. To jsem odmítl. Nakonec mě bez zkoušek přijali na výtvarnou větev, protože v ročníku muselo být osm studentů a já jsem byl ten osmý,“ vypráví.
Po škole se vrátil zpátky do fabriky na výrobu skla, ale vydržel tam asi jen půl roku. „Dělal jsem pomocné práce, svačináře, moji profesi vůbec nevyužívali, byla tam jasně daná hierarchie mistrů,“ hodnotí.
Odešel do Prahy, kde se oženil. A život plynul. Když v roce 1990 navštívil v Novém Boru jednu z prvních malých soukromých skláren, kterou si jeho kamarád zřídil ve sklepě činžovního domu, chuť pracovat ve vlastním se Vlasákovi vrátila plnou silou. „Děti rostly, nechtěl jsem, aby pubertu prožily v Praze. Začal jsem hledat prostor, kde bych si zařídil malou sklárnu,“ popisuje.
S manželkou objížděl jižní a západní Čechy a jednoho dne objevili objekt v Bělčicích. „Vždycky jsem si přál, abych mohl při práci slyšet zpívat ptáky. V továrně je hrozný rámus. V roce 1998 jsme koupili stodolu starou možná až 500 let. Byla tu spousta práce. Šest let trvaly opravy a v listopadu 2003 jsme spustili sklárnu,“ říká Vlasák.
Začínal bez zákazníků, s dluhy, zato s velkou chutí do práce. Výroba se postupně začala rozbíhat. Po pěti letech ale těžce onemocněl, a když se po dlouhé rekonvalescenci znovu pustil do díla, přišly roky 2008 a 2009 a s nimi ekonomická krize.
„Všichni naši dodavatelé skončili, do toho nám spadla pec. Začínali jsme nanovo, výhodou bylo, že už jsme měli své know-how, kterého jsme se drželi,“ říká sklář, jenž si už ve škole zamiloval historické sklo a vyrábí ho prakticky stejnou technikou a nástroji jako ve středověku. Modernější jsou jen energie, plyn a elektřina.
Za týden vyrobí 200 kusů
Historické sklo vyrábí jen asi v pěti sklárnách v Česku, v jiných zemích ho nedělají. Křehká zelená krása z Bělčic tak putuje do celého světa. Jako osobní dar ji dostal mimo jiné třeba ředitel Čínské národní galerie.
Václav Vlasák(61 let) Narodil se v Prachaticích, vyučil se v Chlumu u Třeboně a pak vystudoval střední sklářskou školu v Novém Boru. Od roku 2003 má sklárnu v Bělčicích na Strakonicku, kde vyrábí historické sklo. Je ženatý, má dvě děti. Rád se stará o zahradu a cestuje, hlavně do Středomoří, kde také rád navštěvuje galerie a muzea. |
Současně se hlásí i filmaři. Protože mistrů, kteří dokážou vyrobit historické sklo, je jen pár, ozvaly se Václavu Vlasákovi velké produkce. Výrobky z jihočeské sklárny tak drželi v ruce například hrdinové seriálů Vikingové či Zaklínač, které po celém světě sledují miliony lidí.
„Teď jsme vytvářeli lahve na víno a kalamáře do seriálu Nebezpečné známosti, který točí v Praze Angličané a Američané. Mají si pro ně přijet,“ ukazuje sklář na připravené krabice. Zakázky dodává i do galerií či muzeí.
Inspirací mu zpočátku byly sborníky depozitářů muzeí. „Z těch jsme čerpali hodně. Ale skla, která se v té době vyráběla, byla v podstatě solitéry, které se moc nepoužívaly. My se rozhodli, že je přiblížíme našim zákazníkům, aby z nich pili,“ vysvětluje.
A povedlo se. „Lidé už si u nás sklo nekupují na vystavování, běžně ho používají. Někdy přijdou s určitou představou, většinou ale čekají, co nového vymyslíme my,“ směje se mistr.
Za týden vznikne v Bělčicích kolem 200 kusů od antiky přes období vikingů až po renesanci. Václav Vlasák pracuje s draselným sklem, které je typické v oblastech na sever od Alp. Na rozdíl od středomořského je tvrdší, lesklejší a mnohem lépe odolává zubu času. Jeho kvalita se nemění ani při častém mytí v myčce.
Školy jezdí na exkurze
Při výrobě musí mít pec teplotu okolo 1 250 stupňů Celsia. Právě v tom se liší třeba od středomořského, u něhož se používá do suroviny hodně sody, a tak skláři pracují s teplotou kolem tisíce stupňů. Jejich sklo má až pětkrát delší dobu zpracování. Daní za vysokou teplotu jsou ale i vysoké režie – za plyn sklář měsíčně platí přes 30 tisíc korun. A občas také bolest.
„Říká se, že když se sklář 99 krát spálí, je pak mistr, když se spálí stokrát, je to nemehlo. Samozřejmě se to stává, nejhorší úraz jsem si zavinil sám svojí neopatrností, kdy mi jiný sklář nechtěně vrazil čerstvě nabrané sklo do oka a skončil jsem na několik dní v nemocnici,“ dodává.
Na to, jak vznikají výrobky ze skla, se do Bělčic jezdí dívat turisté i žáci škol z okolí, pro které slouží jako ukázková dílna. „Všem se tu líbí, ale že by některé z dětí zahořelo touhou pracovat ve sklárně, si nemyslím. Dneska se mladí zajímají o jiné obory,“ hodnotí Vlasák.
Ani jeho dvě děti zřejmě ve stopách svého otce nepůjdou. „Sice mi tu pomáhají, ale řemeslo nepřevezmou. Mají své plány. A podobně to mají i další kamarádi skláři. My si zřízením skláren splnili své sny, byla jiná doba, nebylo samozřejmostí pracovat ve svém. Oni v tom prožili dětství, považují to za běžnou součást života,“ uvažuje Vlasák.
