Bylo čtvrteční poledne, když Karel Daňhel odehrál své snad šestitisící představení ve školce. Za chvíli už seděl v českobudějovických Masných krámech a vzpomínal na nejkrásnější zážitky svého života.
„Přijel jsem z Mateřské školy Sedmikráska, kde jsem hrál Koncert pro nakreslenou princeznu. Bylo to úžasné. Do téhle školky si mě zvou už deset let. Hrát pro děti je ohromně inspirativní. Přestože člověk podá poměrně velký fyzický výkon, odchází od dětí neuvěřitelně nabitý energií a duševně svěží,“ líčí 69letý ředitel Divadla Oskara Nedbala v Táboře.
Říká, že jako herec je naprosto nerežírovatelný. Staví na komunikaci s dětmi, nikdy neví, jak se představení vyvine. Improvizuje.
„Když jsem na začátku 80. let natáčel hudebně-výchovné programy v Československé televizi, tak mě před začátkem režisérka Mázalová chtěla vyzkoušet z mých scénářů. Já vykoktal první dvě věty a dál nic. Strnula a vypadalo to, že nic nenatočíme. Nakonec mi povolila improvizovat. Všech šest programů jsem odehrál spontánně s dětmi, dopadlo to výborně. A paní režisérka potom prohlásila památné věty, kterými se dodnes chlubím: V televizi může improvizovat jenom Menšík a Daňhel,“ usmívá se brýlatý muž v saku.
Karel Daňhel(69 let) Divadelník a hudebník se narodil 23. října 1946 v Budíškovicích na Jindřichohradecku. Vystudoval vojenskou konzervatoř, působil šest let v táborské dechové hudbě. Potom začal pracovat v táborské kultuře a vystudoval teorii kultury na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Pro děti odehrál tisíce divadelních představení, pro Československou televizi natáčel hudebněvzdělávací pořady, vystupuje také se skupinou Pouličníci. Od května 1990 je ředitelem táborského Divadla Oskara Nedbala. Ve funkci ho 1. července vystřídá současná dramaturgyně Linda Rybáková. Byl prvním člověkem v Táboře, který získal pilotní licenci na létání balonem. Nalétal tisíce hodin, ale před dvěma lety skončil. S partnerkou žije v Táboře, má tři syny. |
Komediantský talent prý v sobě objevil ve dvanácti letech. Ve školním souboru v rodných Budíškovicích u Dačic ho obsadili do role zajíce. Jenže Karel Daňhel už tehdy nerespektoval děj hry a naprosto strhl publikum i ostatní herce svými kreacemi. Výsledkem bylo pár pohlavků od paní učitelky a konec v souboru. Na druhou stranu tím předurčil svou další cestu.
Od dětství ho také provázela hudba. Talent zdědil z matčiny strany. „Děda hrál v kostele na varhany a my jsme mu pořád koukali na prsty. Hráli i zpívali také všichni sourozenci mé máti. Když jsme začínali dospívat, tak jsme s bratrem začali chodit na housle. Bratr odpadl a já šel studovat flétnu na vojenskou konzervatoř,“ vypráví.
Muzika ho přivedla i do Tábora. Po studiích nastoupil na šest let k místní vojenské dechové hudbě. S odstupem říká, že to bylo jediné povolání, které ho moc nebavilo. Flétna v tamním orchestru totiž dost zanikala.
Staral se o 750 muzikantů
Potom už v Táboře zůstal a začal působit v místní kultuře. Pracoval jako metodik v okresním kulturním středisku. Měl na starosti 750 muzikantů a 70 kapel. Vzdělával je a připravoval na tehdejší přehrávky. Během toho vystudoval teorii kultury na Karlově univerzitě, diplomovou práci psal na téma Estetická výchova dětí a mládeže.
„Jako hlavní téma jsem si vybral výchovné koncerty, které byly velmi neoblíbené. Teď už jsou v mnohem lepší formě. Potom jsem vytvořil cyklus programů, které měly připravit děti na velké koncerty s orchestrem,“ říká.
Napsal si i scénáře, ale byly tak náročné, že neměl nikoho, kdo by je hrál. „Tehdejší dramaturgyně táborského divadla paní Chobotová mě oslovila, ať to zahraju sám. V roce 1977 jsem tak poprvé vystoupil na jevišti divadla v Táboře. Myslel jsem, že budu hrát v malém sále pro 150 dětí. Nakonec jsem odehrál čtyři představení, každé pro 650 diváků. Umělcem jsem se tak stal z pudu sebezáchovy,“ líčí.
O jeho vystoupení začal být postupně velký zájem, až Karel Daňhel skončil v roce 1982 jako svobodný umělec na volné noze. „Do listopadové revoluce jsem odehrál kolem čtyř tisíc představení ve 28 okresech,“ vybavuje si.
Na začátku roku 1990 měl před sebou 200 objednávek na představení, když přišel telefonát, který mu změnil život na další čtvrtstoletí. „Zrovna jsem byl v hotelu v Třebíči, když jsem dostal nabídku, abych se přihlásil do konkurzu na místo ředitele táborského divadla. Přála si to především tehdejší dramaturgyně, bylo mi trapné paní Chobotovou odmítnout, tak jsem se formálně přihlásil. Přiznám se, že jsem si moc přál, aby mě nevybrali. To se mi nesplnilo.“
Nejprve se pokoušel nástup do funkce posunout, ale nakonec 2. května 1990 poprvé usedl do ředitelské židle. „Musel jsem zrušit všechna dětská představení. K mému žalu mé příjmy ihned klesly osmkrát. Divadlo bylo ve velice špatném technickém stavu, těsně před zavřením. Bylo před námi spoustu práce. Bral jsem to ale jako společenské poslání. Jedním z impulzů pro mě bylo i prohlášení prezidenta Václava Havla, který řekl: Já vím, že mnozí vás jsou osloveni, abyste nastoupili do různých funkcí. Vím, že se na to necítíte, prosím vás, vezměte to, protože my vás potřebujeme. A já si řekl, aha, to asi patří také mně,“ vzpomíná na ředitelské začátky.
Vybrat z nespočtu zážitků v divadle několik hlavních, je pro něj těžké. „Zážitek byl pracovat s týmem, který v divadle vznikl. Přistoupili na můj způsob řízení, na moji koncepci. Myslel jsem, že za dva roky dám instituci dohromady a pak zase půjdu hrát pro děti. Ale jak práce narůstala, tak se mi to začalo čím dál víc líbit. I lidé okolo mě k divadlu přilnuli a měli to jako koníček. Od počátku jsem se také držel své zásady: udržet mír mezi jednotlivci a institucemi.“
Sedmnáct let létal s balonem
Vedle divadelních představení rád vzpomíná na natáčení filmů přímo v Divadle Oskara Nedbala. Vznikal tam téměř celý snímek Donšajni Jiřího Menzela nebo americký trhák Iluzionista.
„Byl tu měsíc štáb z celého světa. Bylo zajímavé setkat se třeba s hercem Edwardem Nortonem a poznat, že je to úplně normální člověk bez žádných manýrů. Byl krásný pocit potom vědět, že táborské divadlo se objevilo na plátnech po celém světě,“ vypráví.
V Menzelových Donšajnech si také střihl krátkou roli ředitele divadla. Komparzista, který ho měl tehdy hrát, totiž nedorazil.
Svého konce v ředitelské funkci se nebojí. Těší se, až se zbaví břímě odpovědnosti a bude mít zase víc času na děti, koncerty se skupinou Pouličníci, na psaní fejetonů i učení na Jihočeské univerzitě. „Vést divadlo je náročné. Ředitel je postava, která snímá všechny hříchy a za všechno je odpovědný. Nyní se budu moci naplno věnovat svému nabitému programu.“
Sedmnáct let k němu také patřilo létáním s balonem. Byl dokonce prvním v Táboře, kdo měl pilotní licenci. „Před dvěma lety jsem skončil. Dívám se do nebes a vím, že jsem tam strávil tisíce hodin s balonem i bezmotorovým kluzákem. Uvědomil jsem si, že už mám svá léta. Můžu se otočit za sebe a vědět, že až na pár výjimek jsem vždy dobře přistál. A hlavně si můžu říct, že jsem život vůbec nepromarnil a splnil si spoustu snů,“ dodává Karel Daňhel.
