Když dojde řeč na to, proč svůj život spojí s řádem, mluví klidným a vyrovnaným hlasem. K rozhodnutí vzdát se světského života nedospěla ze dne na den. Už zanedlouho se bude moci ponořit do modliteb s dalšími sestrami. „Trávíme modlitbami denně až šest hodin, i když je pravda, že by modlení mělo prostupovat celý den a každou naši činnost,“ popisuje 31letá Jaroslava Kubešová.
Čím vás zaujal zrovna řád bosých karmelitek?
Vyrůstala jsem v křesťanské víře a člověk v určité fázi přijme svátost biřmování, což je svátost křesťanské dospělosti. Já jsem si v té době hledala nějakou svou patronku, která by mě dál na cestě víry mohla provázet, a když jsem si četla různé životopisy, tak mě nikdo nezaujal tak jako svatá Terezie z Avily. Je to karmelitka z 16. století, která reformovala stávající karmelský řád do podoby, ve které teď žijí bosé karmelitky. Její spisy mě oslovily a přišla jsem na to, že život, který zdejší sestry vedou, má svůj smysl. Že to není jenom nějaký úlet, ale že má určitou logiku.
Jak byste popsala jejich život?
Sestry žijí uzavřené v papežské klauzuře, takže příliš nevycházejí ven. Věnují se modlitbě za svět. Věří, že mohou ovlivnit dění ve světě i modlitbou a že to je ten nejmocnější nástroj, protože není vázaný na konkrétní čas a místo, ale můžeme se klidně modlit za někoho, kdo je třeba na druhém konci světa. Bosé karmelitky žijí mnišským způsobem života, takže má každá svoji celu a většinu dne tráví v samotě. To je ale vyvážené tím, že žijeme i jako komunita společně. Scházíme se sedmkrát denně na společnou modlitbu v chóru, kde recitujeme žalmy, a pak máme dvě hodiny denně, kdy spolu můžeme rozmlouvat o čemkoliv.
Kolik je karmelitek v Dačicích?
Teď tam pobývá patnáct sester.
Jaký je vůbec zájem o vstup do tohoto řádu?
Je to nejrozšířenější řád, který je takto uzavřený a věnuje se pouze modlitbě. U nás jsou bosé karmelitky v Praze a Dačicích, ale jinak působí ve více než devadesáti zemích světa. Zatímco u činných řádů a kongregací, které působí veřejně, postupně počet jejich členů klesá, u sester karmelitek je stabilní a v čase se moc nemění. Do řádu se hlásí jedna až dvě ženy za rok.
Vy už jste se se sestrami stačila seznámit?
Já jsem strávila v dačickém klášteře letos už tři měsíce vkuse. Měla jsem možnost poznat komunitu a zkusit si žít jejich stylem života, abych se mohla lépe rozhodnout, jestli do toho chci dál jít. Byla to nezávazná zkouška. Je dobře, že i ony měly možnost mě poznat. A ten tříměsíční pobyt mě přesvědčil, že chci pokračovat.
Jaroslava Kubešová (31)Narodila se v Českých Budějovicích. Vystudovala magisterský obor půdní biologie na Přírodovědecké fakultě Jihočeské univerzity. Dva roky pracovala v Diecézním centru života mládeže v Ktiši na Prachaticku. Poté působila na odboru životního prostředí na českobudějovickém magistrátu. Mezi její zájmy patří horská turistika, akrobacie a žonglování. |
V čem spočívá přijímací proces? Co všechno je nutné pro přijetí udělat?
Asi před dvěma lety jsem přijela karmelitky poznat. Ačkoliv jsem se předtím setkala s jinými kongregacemi, tak v Dačicích mě to chytlo za srdce. Začala jsem se tam vracet a intenzivně na ně myslet. Postupně jsem začala jezdit častěji. Musela jsem absolvovat psychotesty. Potom sestry hlasovaly o tom, jestli mě přijmou na tříměsíční zkoušku, a stalo se.
Jak vypadal ten čtvrtrok v klášteře?
Překvapilo mě, jak moc to pro mě bylo přirozené. Denní řád je docela nabitý, vstáváme kolem páté hodiny ráno a první, co děláme, je hodina tiché vnitřní modlitby, potom pokračujeme společně modlitbou žalmů a následuje mše svatá. Po ní je snídaně a následuje pracovní blok, který se odehrává dopoledne i odpoledne. Trvá zhruba dvě hodiny a je to jediná naše práce za den – většinou je to činnost kolem kláštera. Některé sestry na rok dostanou službu v kuchyni, další má službu v prádelně. Jedna sestra je na zahradě, kam často chodíváme pomáhat, a jsou tam tři sestry, které jsou natrvalo ve svíčkárně, zdobí ručně svíčky a to je jedna z našich možností obživy. Před obědem ještě míváme hodinu duchovní četby, kterou mám velice ráda. Do postele chodíme kolem půl desáté.
Věnují se karmelitky i charitativní činnosti?
Nemají to přímo v náplni práce, jejich hlavním posláním je modlitba za potřebné. Ale je pravda, že mají dvě adoptované děti v Indii a pomáhají místním bezdomovcům, když přijdou poprosit o jídlo.
Můžete být jako karmelitka v kontaktu s rodinou?
Kontakt je omezený, ale v zásadě je možný. Máme karmelský e-mail a jednu společnou mobilní linku, kde nás příbuzní mohou jednotlivě kontaktovat. E-maily určené mně čtu jen já. Můžeme samozřejmě psát i klasické dopisy, ale není na ně moc času. Rodina mě může navštěvovat jednou za měsíc nebo dva, já ale z kláštera už odjet domů nemohu.
Vystudovala jste přírodovědeckou fakultu, obor půdní biologie. Jak jde věda dohromady s vaším duchovním životem?
Věda i náboženství se snaží hledat pravdu, to mají společné. Ve vědě je krásné poznávat, jak přírodní systémy fungují, a to jsem svým způsobem neopustila ani teď, když jdu do řádu.
Co vás motivovalo k tomu, abyste se rozhodla opustit běžný život?
Už během bakalářského studia na přírodovědecké fakultě jsem vyrazila na expedici do Střední Asie. Vrátila jsem se z ní hodně zničená, procházela jsem krizí a začala jsem hledat někoho, s kým bych se mohla společně modlit. Tak jsem skrze spontánní modlitbu s druhými lidmi začala přicházet na to, jaká bude moje životní cesta. Nebyla jsem si ale jistá, zda stojím o řeholní život, měla jsem proti němu spoustu výhrad. Nedovedla jsem si tehdy představit, že bych nezaložila vlastní rodinu, vždy jsem si přála mít manžela, s kterým bych měla blízký vztah.
Co se pak změnilo?
Najednou jsem při jednom z duchovních cvičení přišla na to, že varianta manželství, která mi stále přijde nesmírně vznešená, a varianta zasvěceného života se pro mě staly úplně rovnocenné. Za půl roku už ale začal převažovat zasvěcený život. Nejprve jsem myslela, že se oddám Bohu tím, že mu prokážu nějakou službu navenek, třeba že budu pracovat někde v nemocnici nebo ve škole a budu tam lidem pomáhat nějakým konkrétním způsobem. Ale návštěva karmelitek ve mně zanechala tak silnou stopu, že jsem se rozhodla pro tento styl života.
Vydržíte žít v klášteře po zbytek života?
Jsem si vědoma, že je to určitý proces. Ještě se určitě vrátí nějaké pochybnosti a prožiji situace, kdy se znovu budu muset rozhodovat. Stejně jako v manželství, když spolu nějakou dobu lidé žijí, tak se znovu pro sebe musejí rozhodovat.
Jak se k tomu staví vaše rodina?
Snažila jsem se vůči svým blízkým postupovat citlivě, ale je to pro ně i tak těžké. Naštěstí jsou všichni věřící, a je to tak pro ně asi srozumitelnější než pro ty, co v Boha nevěří. Můj tatínek se mě vyptává a chce zjistit, jestli to není jen nějaké chvilkové vzplanutí a jestli jsem myslela na důsledky. Určitě mi ale rodina dává svobodu, nechává mě rozhodnout se sama. To nebývá samozřejmostí.
Můžete se ještě někdy vrátit ke svému předchozímu životu, pokud byste si to rozmyslela?
Ta možnost existuje. Teď jsem kandidátka, která prošla nezávaznou tříměsíční zkouškou. Pokud tam nastoupím, tak po téměř deseti letech skládám závazný slib, po němž už není možné se vrátit. Do té doby si to mohu rozmyslet.
