"Ze začátku jsme ještě lítali i s plnou výzbrojí. Pak jsme ze stíhačky všechno vyndali, takže byla odlehčená, a pilot s ní dělal psí kusy. Šel na přistání, ale na zádech. Říkal jsem si, že se zbláznil a musí se zabít. Jenže pilot RAF Karel Pošta byl prostě kouzelník. Ten měl spitfira nastudovaného," vzpomínal Miroslav Hřebík na své začátky na letišti v Plané u Českých Budějovic.
Pětaosmdesátiletý plukovník v záloze, který tu sloužil jako letecký mechanik od roku 1945, přinesl řediteli aeroportu Ladislavu Ondřichovi svůj soukromý archiv dokumentující historii Letiště České Budějovice. Skládá se z dobových fotografií, dokumentace, soukromé korespondence a knihy Příslušníci československého letectva v RAF.
"Předávám to s radostí, protože někdo to aspoň užije a zůstane to tady pro další generace. Dcera ani syn o to nemají zájem a kdo ví, kam by to po mně vyhodili," komentoval stále aktivní bělovlasý muž v uniformě předání svého daru.
Focení letadel, to byl adrenalin
Když v roce 1945 na letiště nastoupil, byla v areálu jen zelená plocha bez přistávací dráhy. A také dvě vrakoviště letounů. Jenže chodit mezi nimi a fotit nešlo, pokud člověk nechtěl skončit ve vězení. V Táboře ještě byli ruští vojáci a měli tady i budovy se zajatci, kteří pro ně pracovali.
"Letouny jsme proto fotili tak, že jsme si vylezli na hangár. Já měl půjčenou zrcadlovku od strejdy, protože tenkrát byl ještě fotoaparát vzácnost, kterou neměl každý jako dnes. Přitom každá fotka, kterou jsem dělal bez povolení, mi zvedala adrenalin. A to nejen na letišti, ale i v hangáru. Přijít tam a vyfotit si v něm všechny eroplány nebylo jen tak. Kdyby to chtěl někdo z kontrarozvědky rozmazávat, skončili jsme v base," líčí Hřebík.
Úspěšná kariéra se zadrhla v roce 1968
Jeho obsáhlý archiv, z něhož má ještě část doma, mapuje celý průběh vývoje na letišti od roku 1945 až do dneška. A to včetně pomníku, který tam stojí. Ten původní byl jiný, a to s kořistní stíhačkou Messerschmitt. Jenže ta byla později rozebrána a převezena k obnovení do továrny a armádní piloti s ní ještě nakonec létali.
Třicetičlenný tým, který na letišti v Plané začínal, měl zázemí ve zděném hangáru. Tam jim vozili ve varnách jídlo a mechanici začali oživovat první letouny, které tu po válce zůstaly: Arada a Bückery 104.
"A ještě mi zůstaly na krku zbylé spitfiry, které jsem připravoval na přelet do Kunovic. Během let mi prošlo rukama několik desítek typů letounů. Nejraději jsem měl spitfiry, to byly takové kočáry jako arado, ale spitfire byl víceméně bojový, kdežto arado bylo spíš výcvikové, menší. Spitfire měl lepší vybavení, arado bylo proti němu primitivní, ale přesto ho Němci používali už proti Španělsku," srovnává muž, který se na letišti vypracoval až na náčelníka technického oddělení provozu.
Jenže jeho kariéra úspěšně postupovala jen do roku 1968, do povinných komunistických prověrek. Těmi však neprošel, protože tehdy do předepsaných archů napsal, že tu nemuseli být Sověti, že si svoji situaci vyřešíme sami. Armáda ho za to degradovala na staršího kontrolora a snížila mu plat. Jako zkušeného odborníka si ho však na letišti nechala až do odchodu do penze.
I dnes má Miroslav Hřebík slušný přehled o nových letadlech, a to nejen českých, ale i zahraničních.
"Pořád to sleduju, i když dnes už nejsem schopný si všechno zapamatovat. Přitom v práci jsem šel ze školy do školy, protože když chcete nějaký letoun obsluhovat a pracovat na něm, bez certifikátu ze školy to nešlo," říká letecký mechanik, který připravoval po válce stroje také pro piloty z legendární britské perutě RAF.
