Krajina je tu skoro posvátná. V okolí říčky Stropnice je v ní stále poznat stopa bývalého panství Buquoyů. Louky střídají remízky, kaple a boží muka. Právě s těmi zažil Robert Blíženec, sedlák z osady Paseky, velké zklamání.
Robert Blíženec (52 let)Vystudoval Fakultu lesnictví na Masarykově univerzitě v Brně. Poté jako zaměstnanec Českého svazu ochránců přírody měl na starost péči o krajinu. Od roku 1995 je soukromým zemědělcem a chovatelem koní.V truhlárně na výrobu zahradního nábytku zaměstnává čtyři pracovníky. Má jezdecký klub, pravidelně pořádá v Pasekách vytrvalostní závody. V roce 2000 získal 1. místo v soutěži za obnovu a údržbu drobných sakrálních staveb. Je podruhé ženatý, jeho současná manželka pracuje jako fyzioterapeutka. Píše fejetony. |
Některé křížky v 90. letech s kamarádem opravoval bez nároku na honorář, aby pak odměnu stáhli jiní.
„Kolem jsou všechny až k Trhovým Svinům opravené, další už neděláme. Udržujeme turistické a naučné stezky. A žiju tak, jak jsem si vždycky přál. Svobodně, ve volné přírodě,“ usmívá se vysoký štíhlý muž a ukazuje na svoje pastviny, kde chová arabské koně plemene shagya a stádo ovcí.
Jízda k Blížencovým je obzvlášť v zimě dramatická. Kilometr do kopce po úzké zledovatělé cestě lemované nově vysázeným stromořadím. Míjíme menhir ze tří na sobě položených balvanů a dřevěnou zvoničku uprostřed zasněžené pastviny.
Od ní se nese úžasný pohled na kostel v Horní Stropnici. Podél cesty čeká na kolemjdoucí několik barevně natřených dřevěných laviček. Na jejím konci se rozevře scenérie jako z pohádky Mrazík.
Dřevěný domek si vystudovaný lesník Robert Blíženec postavil v neobydlené lokalitě Paseky v polovině 90. let. Už deset let mu dělá radost a společnost jeho druhá manželka Iva. Vychovávají spolu dvě děti ve věku školáků. Chovají 24 koní a 250 ovcí včetně jehňat.
„Tohle místo jsem hledal dlouho. První, co jsem spatřil, bylo několik rekreačních stavení, kde pečlivě posekané trávníky končily za kamennými zídkami v divočině plevele a kopřiv,“ vzpomíná muž na první kroky k založení svého panství na planině, která se jeden čas jmenovala Sudety. Ještě dnes se v ní skrývají ruiny německých usedlostí.
Z prvních koupených osmi hektarů jich dnes Blíženec vlastní skoro 150 a rád by, aby tímto číslem nekončil. Jeho ideou je totiž zvelebovat krajinu. S remízky, alejemi, rybníky, prostě se vším, co k ní patří. Podobně, jako když Novohradsko kdysi opečovávali Buquoyové.
Jejich odkazu se Blíženec chytil už tím, že vybavil informačními tabulkami některé turistické stezky, opravil boží muka a podílel se na záchraně rezervace Terezino údolí.
„Po škole jsem nějaký čas pracoval v Českém svazu ochránců přírody. Pak jsem se rozhodl, že se odstěhuji z Budějovic do přírody, a žil nějaký čas v tvrzi Cuknštejn, když ještě patřila památkovému ústavu. Tady u Stropnice jsme na přelomu 80. a 90. let s přáteli ze svazu a s dobrovolníky ručně sekali podmáčené louky a založili vlastně rezervaci. Hrozily tu meliorace. Rozorávaly se meze, ničily cesty,“ vzpomíná na doby před čtvrt stoletím.
Stádečko ovcí rozmnožil Blíženec hned v počátcích svého usídlení. Všude kolem sice farmáři chovali masné krávy, ale on šel jinou cestou. Jak se ukázalo, méně komerční. Vlna je odpad a jehněčí moc spotřebitele netáhne. Proto zvolil chov plemene merinolandschaf, jehož maso je méně tučné.
„Kamarádi se mi smáli, že na jalovice nebudu stačit. Ženská mrtvou krávu neunese, ale ovci ano, říkali,“ vysvětluje s nadsázkou muž.
Ačkoliv žije s rodinou skoro ekologicky, odmítá Blíženec tento výraz a nesnáší ani označení bioprodukty. Podle něj stojí certifikáty stohy papírování, což zrovna nemusí. Právě proto skončil také s opravami božích muk poté, co je převzaly granty a projekty se složitou administrativou. Na svém si zatím vystačí s invencí, zkušeností a selským rozumem.
