Zatímco otec vedl Vladislava Buriana k létání, matka k historii. Nakonec vyhrál matčin vliv. Na gymnáziu v Jindřichově Hradci vstoupil do archeologického kroužku, který založil Vladimír Špidla, budoucí známý politik.
"Už za komunismu byl sociální demokrat a upřímně si na tom zakládal. Ať byl, jaký byl, hodně jsem si s ním rozuměl, na konci jsem byl jediným členem jeho kroužku," vzpomíná 48letý archeolog.
Burian se poté hlásil na vysokou školu, archeologie se otevírala jednou za tři roky, a tak zkusil historii v Brně. Nevzali ho.
"Nakonec jsem skončil v rukou jednoho z našich nejlepších archeologů Rudolfa Krajíce z Tábora jako brigádník. Jestli mě někdo tehdy naučil číst pořádně v terénu, tak to byl on," říká Burian.
Jeho otec se stále nevzdával naděje, že by z jeho syna byl pilot. Jenže Vladislav přes týden pracoval, o víkendech sportoval a připravoval se na přijímačky na univerzitu. "Pořád jsem si říkal, že mám dost času. A to si říkám dodnes," říká vesele Burian.
Při expedicích za hroby pilotů ujeli 85 tisíc kilometrů
Když byl po roce konečně přijat na archeologii na Karlovu univerzitu, schvátila ho v létě roku 1985 zákeřná nemoc. Byl dlouho v bezvědomí, nemohl dokonce nějaký čas chodit. Bojoval o život.
"Vůbec jsem nevěděl, co bude. Konec se sportem? Doktoři mi řekli, že na studia mám zapomenout, namáhání hlavy by nemuselo dopadnout dobře. Nakonec jsem nějaký čas nesportoval ani nelétal, ale vysokou jsem si vzít nenechal," vypráví Burian.
Na univerzitě v něm vyrostl zájem o válečné letce. V srpnu 1990 uspořádal výstavu o československých letcích, kteří bojovali na západní frontě. Již předtím s několika přáteli založil Klub historie letectví. A klub opět dostal přednost před létáním.
V srpnu 1994 uspořádal první Setkání válečných letců
Kokpit měl přitom velmi blízko. Na letišti v Jindřichově Hradci, kde jeho otec byl řadu let náčelníkem, má spoustu kamarádů. "Jenomže já měl vždycky něco, čemu jsem se věnoval víc. Oženil jsem se a mám dva syny," popisuje Burian.
Prioritou se tak pro něj stala práce v Muzeu Jindřichohradecka a také klub, se kterým v srpnu 1994 uspořádal první Setkání válečných letců v Jindřichově Hradci. "Tehdy jich přijelo asi 60, bylo to naprosto úžasné," vzpomíná na první setkání s válečnými hrdiny.
Za rok nato přišla i první expedice do zahraničí, klub hledal hroby našich letců. Celkem nadšenci podnikli 16 expedic a dohromady urazili v autě asi 85 tisíc kilometrů. Zmapovali hroby všech padlých československých pilotů. Nejdál se podívali na Orkneje, ostrovy ležící u břehů Skotska, kde klub hledal a našel letadlo Liberator PP-Y.
"Měli jsme informace z archivu, kde zhruba to letadlo je. Mělo být na úpatí kopce, prošli jsme ho celý a nic. Pak ho v roce 2008 našli naši kolegové z klubu, ale úplně jinde," říká Burian.
Postupně se jim scházelo víc a víc leteckých suvenýrů. Jak z expedic, tak pozůstalostí a darů. Začali proto shánět prostory pro muzeum. "Potřebovali jsme opravdu dost místa, protože jsme měli i celé stíhačky, které se daly vystavit. V Hradci byly drahé nájmy a prostoru málo," vysvětluje Burian, proč nakonec muzeum vzniklo v Deštné.
A dnes už mají exponátů tolik, že je nemají skoro kam dát. A mohli jich mít mnohem víc. "Kdybychom muzeum udělali před 20 lety, máme exponátů tak pětkrát víc. Dnes je ale tržní doba a věci, které nám dříve nabízeli zdarma, nyní draze prodávají. O to víc si vážím lidí, kteří nám dnes něco věnují nebo půjčí," dodává.
Muzeum se pravidelně otevírá 1. dubna na víkendy a od 1. května do konce září na celý týden. Návštěvnost je přitom 8 500 lidí za sezonu. A pořád přidávají další a další zajímavosti.
