A něco pravdy na tom skutečně bude. Už v roce 1916 napsal Alois Kulišan o tomto vybavení zahrady: "Lavice jsou důležitým doplňkem zahrady, bez kterých nelze si ani tu nejprimitivnější zahrádku představiti.“
Zahrady se za bezmála století změnily vskutku radikálně, ale je zřejmé, že leccos si z historie ponesou i nadále.
Ještě jednu objevnou myšlenku Alois Kulišan postihl už před desítkami let: ve své knize Domácí zahrady a zahrádky si totiž stěžuje, že "... lavice nedají se často přizpůsobiti slohu budov a zahrady, neboť továrny vyrábějí pouze určitý počet tvarů, které obyčejně ve všech zahradách bývají stejné."
Netušil sice, že na konci století oceli a páry budou existovat nějaké hoby markety, které na trh vyplivnou jeden unifikovaný typ lavičky, jež se pak směle objeví na zápraží venkovského domu i na terase neofunkcionalistické vily.
Lavice musí být především pohodlná
Řeknete si, jaké pohodlí může vůbec lavička člověku v zahradě nabídnout? Pokud máme na mysli jednoduché lavice, jaké vídáme na nádražích a autobusových zastávkách, asi se skutečně příliš pohodlného odpočinku nedočkáme. Takové lavice se ovšem do zahrady většinou nehodí.
Mluvíme-li o zahradních lavičkách, máme na mysli skutečnou lavici se čtyřmi nohami, dostatečně dlouhou a širokou sedací plochou, opěrkami pro ruce na obou stranách a zadní opěrnou stěnou. Řekněme, že toto je definice klasické zahradní lavičky.
Samozřejmě v různých obměnách, formách, vzorových a materiálových modifikacích. Dostatečně pestrý výběr barevných odstínů dnes umožňuje opatřit si takovou lavičku, která bude ladit s fasádou, barvami kvetoucích trvalek nebo bude naopak svým výrazným odstínem poutat pozornost v optickém průhledu zahrady.
Plast, nebo dřevo?
Zůstaneme-li věrni trendu doby, pořídíme si lavici plastovou. Je lehká, snadno přenosná, odolná vůči dešti, ovšem příliš stabilní není, zvláště usedne-li na ni korpulentní člověk. Tento nedostatek odstraní dřevěná lavice kombinovaná třeba s kovovými prvky.
Dnešní výrobky z teakového dřeva jsou sice ve srovnání s klasickým dřevem dražší, ovšem vykazují mnohem větší stabilitu a odolnost. Kromě toho není nikde psáno, že na lavičku umístěnou někde v rohu zahrady, v tichém koutě, kde kvetou růže a krásně voní šeřík, nemůže pršet.
Ta pak naopak získá nádech patiny a starodávnosti, takže bude působit dojmem, že lavička i zahrada zde jsou odjakživa.
Nebojte se barev
Ovšem není třeba bát se ani barev: dnešní nátěrové hmoty pro venkovní použití jsou zcela zdravotně nezávadné a navíc zajímavý odstín může dodat zahradě netradiční akcent. Co třeba červená či modrá lavička?
Nic neobvyklého, i když jeden z našich nejvýznamnějších zahradních tvůrců Vlastimil Vaněk před takovým řešením ještě před 35 lety varoval: "Typ zahradního nábytku musí ovšem odpovídat prostředí, aby nepůsobil rušivě. Zásadně se vyhýbáme pestrým barvám. Pokud jde o dřevo, nejvhodnější je jen přírodně nebo hnědě mořené.“
Nutno ovšem dodat, že v době, kdy vrcholem zahradní tvorby byl vyřazený jídelní stůl na betonové terase pod střechou z vlnitého eternitu (a nemyslíme to nijak zle, dobře si na tu dobu leckdo z nás pamatuje), byla hnědá barva dost populární.
Lavice mohou být i kamenné
Občas se ještě ve starých zahradách objeví kamenné lavice se vzhledem těžce poznamenaným povětrnostními vlivy.
Jejich funkce v okrasné zahradě je ovšem podstatně odlišná od klasického nábytku: rozhodně nejsou určeny k pohodlnému odpočinku, navíc v chladných obdobích jsou ze zdravotního hlediska zcela nevhodné.
Kromě toho bývají natolik masivní a těžké, že je prakticky nemožné měnit jejich umístění v zahradě. To jsou dostatečné důvody pro to, abychom místo pro kamennou lavici důkladně zvážili.
Především mějme na paměti, že tradiční kamenné lavice s ornamentálními prvky přímo vyžadují pozadí s výraznou výsadbou, nejlépe několik desetiletí starou.
Nenechme se strhnout ani snahou po evokaci dávno zašlých časů (i když není důvod tento trend zavrhovat) a k modernímu domu s moderní zahradou si raději pořiďme moderní lavičku.
Více se dočtete v časopise Dům a zahrada.
Zahrady se za bezmála století změnily vskutku radikálně, ale je zřejmé, že leccos si z historie ponesou i nadále.
Ještě jednu objevnou myšlenku Alois Kulišan postihl už před desítkami let: ve své knize Domácí zahrady a zahrádky si totiž stěžuje, že "... lavice nedají se často přizpůsobiti slohu budov a zahrady, neboť továrny vyrábějí pouze určitý počet tvarů, které obyčejně ve všech zahradách bývají stejné."
Netušil sice, že na konci století oceli a páry budou existovat nějaké hoby markety, které na trh vyplivnou jeden unifikovaný typ lavičky, jež se pak směle objeví na zápraží venkovského domu i na terase neofunkcionalistické vily.
Lavice musí být především pohodlná
Řeknete si, jaké pohodlí může vůbec lavička člověku v zahradě nabídnout? Pokud máme na mysli jednoduché lavice, jaké vídáme na nádražích a autobusových zastávkách, asi se skutečně příliš pohodlného odpočinku nedočkáme. Takové lavice se ovšem do zahrady většinou nehodí.
Mluvíme-li o zahradních lavičkách, máme na mysli skutečnou lavici se čtyřmi nohami, dostatečně dlouhou a širokou sedací plochou, opěrkami pro ruce na obou stranách a zadní opěrnou stěnou. Řekněme, že toto je definice klasické zahradní lavičky.
Samozřejmě v různých obměnách, formách, vzorových a materiálových modifikacích. Dostatečně pestrý výběr barevných odstínů dnes umožňuje opatřit si takovou lavičku, která bude ladit s fasádou, barvami kvetoucích trvalek nebo bude naopak svým výrazným odstínem poutat pozornost v optickém průhledu zahrady.
Plast, nebo dřevo?
Zůstaneme-li věrni trendu doby, pořídíme si lavici plastovou. Je lehká, snadno přenosná, odolná vůči dešti, ovšem příliš stabilní není, zvláště usedne-li na ni korpulentní člověk. Tento nedostatek odstraní dřevěná lavice kombinovaná třeba s kovovými prvky.
Dnešní výrobky z teakového dřeva jsou sice ve srovnání s klasickým dřevem dražší, ovšem vykazují mnohem větší stabilitu a odolnost. Kromě toho není nikde psáno, že na lavičku umístěnou někde v rohu zahrady, v tichém koutě, kde kvetou růže a krásně voní šeřík, nemůže pršet.
Ta pak naopak získá nádech patiny a starodávnosti, takže bude působit dojmem, že lavička i zahrada zde jsou odjakživa.
Nebojte se barev
Ovšem není třeba bát se ani barev: dnešní nátěrové hmoty pro venkovní použití jsou zcela zdravotně nezávadné a navíc zajímavý odstín může dodat zahradě netradiční akcent. Co třeba červená či modrá lavička?
Nic neobvyklého, i když jeden z našich nejvýznamnějších zahradních tvůrců Vlastimil Vaněk před takovým řešením ještě před 35 lety varoval: "Typ zahradního nábytku musí ovšem odpovídat prostředí, aby nepůsobil rušivě. Zásadně se vyhýbáme pestrým barvám. Pokud jde o dřevo, nejvhodnější je jen přírodně nebo hnědě mořené.“
Nutno ovšem dodat, že v době, kdy vrcholem zahradní tvorby byl vyřazený jídelní stůl na betonové terase pod střechou z vlnitého eternitu (a nemyslíme to nijak zle, dobře si na tu dobu leckdo z nás pamatuje), byla hnědá barva dost populární.
Lavice mohou být i kamenné
Občas se ještě ve starých zahradách objeví kamenné lavice se vzhledem těžce poznamenaným povětrnostními vlivy.
Jejich funkce v okrasné zahradě je ovšem podstatně odlišná od klasického nábytku: rozhodně nejsou určeny k pohodlnému odpočinku, navíc v chladných obdobích jsou ze zdravotního hlediska zcela nevhodné.
Kromě toho bývají natolik masivní a těžké, že je prakticky nemožné měnit jejich umístění v zahradě. To jsou dostatečné důvody pro to, abychom místo pro kamennou lavici důkladně zvážili.
Především mějme na paměti, že tradiční kamenné lavice s ornamentálními prvky přímo vyžadují pozadí s výraznou výsadbou, nejlépe několik desetiletí starou.
Nenechme se strhnout ani snahou po evokaci dávno zašlých časů (i když není důvod tento trend zavrhovat) a k modernímu domu s moderní zahradou si raději pořiďme moderní lavičku.
Více se dočtete v časopise Dům a zahrada.
