„Bydleli jsme nedaleko střešovické nemocnice, je tam velmi rušná ulice, po které jezdí nejen tramvaje, ale každou chvíli i sanitky se zapnutými majáky. Bylo to na nás zkrátka už moc hlučné,“ vysvětlila Júlia Hečková. Spolu s manželem delší dobu hledali, až se jim podařilo najít vysněný dům v dojezdové vzdálenosti od Prahy.
Jeho jedinou, avšak poměrně podstatnou, vadou byl jeho stav, který by se dal neutěšeným definovat jen v nejbujnější fantazii. To ostatně potvrzuje i paní domu. „Vypadalo to tady opravdu strašně. V přízemí byly až po prsa odpadky, dům byl zanedbaný, všude byla vlhkost. Kolik se odsud vyvezlo odpadu, to snad ani nejde spočítat,“ říká Hečková.
 |
Dnes už je ovšem situace o poznání lepší než před pěti lety, kdy pár začal s rekonstrukcí. „Dalo to ohromné množství práce, ale vilka krásně prokoukla. V průběhu lockdownů jsem se mohla vyřádit na zahradě. To původně vůbec nebyla zahrada, ale džungle, kam se člověk bál vkročit. Všude křoví, trsy a drny trávy, stromy zplanělé, no zkrátka hrůza,“ popisuje Júlia s tím, že se do obnovy zahrady pustila z gruntu.
„Hodně věcí se vyházelo, zasadili jsme nové květiny a já si dala záležet na barevné kombinaci, takže tu je jak veselá žlutá, tak provensálská modrá,“ vypočítává a nezapomene se pochlubit. „A našlo se místo i pro užitkové plodiny, takže tu mám fantastické okurky, překrásné papriky a podařila se mi i lahodná jahoda,“ směje se.
Půlka zahrady tedy již prošla zázračnou proměnou, ale tu druhou to teprve čeká. „Mám ráda, když se věci dělají pořádně, a tak nespěchám. Než to předělávat, raději počkám,“ vysvětluje.
Třípatrová vilka byla v zahradě téměř utopená, mohl za to nejen neudržovaný pozemek, ale i nánosy zeminy u paty domu. „Okolo domu jsme nechali několik metrů zeminu odkopat, podařilo se nám tak udělat dostatečný prostor pro terasu a patio, ale zároveň se kolem domu udělaly izolace, takže jsme se zbavili vlhkosti a do domu již nezatéká,“ pochvaluje si.
Stejně jako celá vila prošel totální rekonstrukcí i suterén, a to včetně omítek. Díky tomu vznikla v nejnižším patře domu velmi útulná a zároveň komfortní bytová jednotka, jejíž součástí je i umělecký ateliér, v němž může Júlia dát průchod svým ambicím.
„Když jsem v čase covidu nemohla zpívat, začala jsem se více realizovat v malování. Miluji obrazy a malba je pro mě další možností, jak se umělecky vyjádřit,“ vysvětluje pohnutky, jež ji ženou před plátno.
Dřevo je dřevo
Co se týká zařízení, vsadili majitelé na jistotu. „Naštěstí máme s mým mužem stejný vkus, takže co se týká nábytku, nemuseli jsme dělat žádné kompromisy. Oběma se nám líbí rustikální nábytek z masivního dřeva a kůže. Jsou to věci, ze kterých vyzařuje solidnost, a je jisté, že něco vydrží.“
Júlia zároveň přidala nedávnou historku. „Máme tu i jednu technickou místnost, tak jsme si tam koupili dnešní nábytek, který je vyrobený z překližky a ještě si ho každý musí doma sám smontovat. Jedním slovem strašné. Vůbec to nevypadá, že by to mohlo vydržet nějakou větší zátěž, spíš si myslím, že se to brzy rozviklá. Dřevotříska zkrátka není masiv,“ říká se smíchem zpěvačka.
Vedle velkého a solidního nábytku nelze přehlédnout ani oblibu majitelů v nepřímém osvětlení. Na stropě sice mají klasické světlo, ale interiér navíc zaplňuje řada lampiček a lamp.
„Líbí se mi, že si díky tomu člověk může vhodněji regulovat intenzitu světla v místnosti, a také pokud jsou zapnuta jen určitá světla, propůjčuje to místnosti jinou atmosféru, než když svítí něco jiného,“ objasňuje zpěvačka. Ta začala opět pracovat a koncertovat se svým bratrem Peterem Hečkem, nedávno vydali novou píseň Ruže pre Marie.
„Peťo to otextoval a napsal a je to složeno na památku Marie Fredriksson ze skupiny Roxette, tak to má i takovou šťávu,“ uzavřela povídání Júlia Hečková.
