Nástavby na panelových domech nejsou žádnou novinkou. Jedním z prvních, kdo se pokoušel řešit nedostatek bytů v Praze, byl akademický architekt Jaroslav Vaculík (1921-1995) se svými projekty půdních nástaveb na cihlové a panelové domy. Za svůj přínos k sociálnímu bydlení mu udělila v roce 1985 britská Nadace pro výstavbu a sociální bydlení dvě výroční ceny. Touto prestižní cenou BSHF HABITAT AWARDS 90, předanou v roce 7991 v japonské Hirošimě, tak nadace odměnila dlouholetou spolupráci architekta Vaculíka a Emila Kováře na bytových nástavbách a vestavbách.
Jaroslav Vaculík byl již od studií na VŠUP v Praze zajímavou osobností. Studia na pařížské L'École des Beaux Arts zaměnil díky doporučení architekta F. L. Gahury za takřka devítiměsíční praxi v ateliéru Le Corbusiera, jednoho z nejuznávanějších architektů minulého století. Podílel se tak na jeho dvou projektech, Maison Currutchet pro La Platu v Argentině a kolektivní dům L'Unité d'Habitation pro Marseille ve Francii. Rád přiznával použité materiály a využíval železobeton a beton (ten dokonce i pro svou drobnou architekturu - skluzavky, prolézačky, fontány a drobné plastiky, jež vytvářel s velkou výtvarnou erudicí). V polovině 80. let začal spolupracovat s 2. stavebním družstvem občanů Prahy 4, které vedl Emil Kovář. Toto družstvo realizovalo návrhy jeho půdních nástaveb, které, jak prozaicky architekt Vaculík přiznal, vyvolala potřeba získat byt pro vlastního syna. První nástavby tak vznikly z Tesko panelů na takzvaných dvouletkových bytových domech v Praze-Dejvicích (1983), dále v Praze-Střešovicích, v Liboci, na Novodvorské (1985) a v Praze-Kobylisích (1987). Mimo Prahu se realizovaly půdní nástavby ve Vamberku (1988) a poslední v Praze-Zličíně (1990). V projektech zůstaly lehké nástavby pro panelové domy v Brně a projekty pro pražské sídliště Jižní Město. Ačkoliv realizace těchto nástaveb měla své odpůrce, poukazující na nevhodné používání materiálů obsahující kolem deseti procent azbestu, byly uskutečněny na základě odborného atestu. Řešily zároveň problémy se zateplováním a opravami střech. Z architektonického hlediska je sice možné akceptovat určité estetické a materiálové výhrady k projektům, přesto architekt Jaroslav Vaculík přispěl jak ke změně pohledu na sociální bydlení, tak k rozšiřování bytového fondu, ve své době poměrně nenákladným způsobem.
Autorka je spolupracovnicí redakce
Jaroslav Vaculík byl již od studií na VŠUP v Praze zajímavou osobností. Studia na pařížské L'École des Beaux Arts zaměnil díky doporučení architekta F. L. Gahury za takřka devítiměsíční praxi v ateliéru Le Corbusiera, jednoho z nejuznávanějších architektů minulého století. Podílel se tak na jeho dvou projektech, Maison Currutchet pro La Platu v Argentině a kolektivní dům L'Unité d'Habitation pro Marseille ve Francii. Rád přiznával použité materiály a využíval železobeton a beton (ten dokonce i pro svou drobnou architekturu - skluzavky, prolézačky, fontány a drobné plastiky, jež vytvářel s velkou výtvarnou erudicí). V polovině 80. let začal spolupracovat s 2. stavebním družstvem občanů Prahy 4, které vedl Emil Kovář. Toto družstvo realizovalo návrhy jeho půdních nástaveb, které, jak prozaicky architekt Vaculík přiznal, vyvolala potřeba získat byt pro vlastního syna. První nástavby tak vznikly z Tesko panelů na takzvaných dvouletkových bytových domech v Praze-Dejvicích (1983), dále v Praze-Střešovicích, v Liboci, na Novodvorské (1985) a v Praze-Kobylisích (1987). Mimo Prahu se realizovaly půdní nástavby ve Vamberku (1988) a poslední v Praze-Zličíně (1990). V projektech zůstaly lehké nástavby pro panelové domy v Brně a projekty pro pražské sídliště Jižní Město. Ačkoliv realizace těchto nástaveb měla své odpůrce, poukazující na nevhodné používání materiálů obsahující kolem deseti procent azbestu, byly uskutečněny na základě odborného atestu. Řešily zároveň problémy se zateplováním a opravami střech. Z architektonického hlediska je sice možné akceptovat určité estetické a materiálové výhrady k projektům, přesto architekt Jaroslav Vaculík přispěl jak ke změně pohledu na sociální bydlení, tak k rozšiřování bytového fondu, ve své době poměrně nenákladným způsobem.
Autorka je spolupracovnicí redakce
